Twitter || Luke Brooks

50

Stála jsem v letištní hale, všude chodilo spoustu lidí s úsměvy na tvářích. Za dobu, co jsem tu stála se jich tu vystřídalo několik desítek. 

Přicházeli a odcházeli. Při každém příchodu bylo na jejich tváři k rozeznání několik věcí: strach, nervozita, očekávání, nadšení. A při odchodu jen šťastné výrazy, když se znovu mohli podívat na svou drahou polovičku,  blízkou osobu, přítele. 

Strach. Ten jsem měla. Možná větší než kdy dřív, co když tohle celé mezi mnou a Lukem něco změní?

Nervozita, obrovská.

Očekávání, tak velké, jako když dítě rozbaluje první dárek, který najde pod Vánočním stromečkem.

Nadšení.

Obrovské.

Stála jsem uprostřed všeho rozruchu a nedokázala spustit oči z toho, co se tu dělo. Stovky různých příběhů, každý naprosto jiný, a všechny se střetly tady. I můj tu je, třeba ho právě teď taky někdo sleduje stejně tak, jako je sleduji já.

Cítila jsem jak se moje ruce třesou a pomalu se přestávají prokrvovat. Černý svetr jsem přitáhla blíž k mému tělu a rukávy si přetáhla přes ruce, aby jsem udržela aspoň trochu tepla i na nich. 

Cítila jsem takovou nervozitu, jakou jsem nikdy nezažila, všechno okolo mě bylo jako kdyby to někdo zrychlil, dívala jsem se jen před sebe, tam kde byly dveře, kudy lidé každou chvíli přicházeli s kufry.

Přešlápla jsem si, sklonila zrak, a když jsem se opět podívala před sebe, po hale se rozezněl hlas, ženy, která ohlašovala přílety letadel a dveře se otevřely. 

Vyvalila se skupina lidí. Můj zrak jako kdyby najednou začal pracovat rychleji. Hledala jsem v davu tvář, kterou znám, hledala jsem důvod proč tu jsem. A pak, když jsem už ztratila naději, že by tohle mohlo být skutečné, jsem ho viděla.

Hlavu měl sklopenou a přes hlavu přetaženou kapuci od černé mikiny. 

"Luku!" bez přemýšlení jsem zakřičela a on se hned na to na mě s velkým úsměvem podíval. Nemohla jsem tam zůstat jen tak stát, rozběhla jsem se k němu a všechno, co jsem cítila byly jen dvě ruce, jak se kolem mě obmotávají. 

"Tess..." zašeptal.

"Dusím se." zasmála jsem se jeho pevnému stisku. "Ale nepouštěj mě."

"To ani nemám plánu..."

Nevím jak dlouho jsme tam takhle stáli ale ani mi to nevadilo. Bylo to vynahrazení, toho málo času, co jsme na sebe o meet and greet měli. 

"Luku, musíme si promluvit." odtáhla jsem se od něj, aby jsem mu viděla do obličeje. "O tomhle všem."

"Já vím, já vím." pokýval hlavou.

"Ale ne tady, vezmu tě k sobě, dobře?" pousmála jsem se. 

"Ještě mě obejmi než půjdeme..." znovu si mě k sobě přimáčkl. "...prosím." dodal a mě to připadalo jako kdyby mu jedno objetí mělo zachránit život a on o svůj život přímo žadonil. 

***

"Nic od toho nečekej, nemám moc velký byt." otočila jsem se na něj, když jsem odemykala. 

"Tess, tohle je poslední věc, co mě zajímá." zasmál se a já ho už pak nechala vejít. 

Rozhlédl se kolem sebe, stáli jsme uprostřed mého obývacího pokoje ze kterého vedly dveře doprava, kde byla ložnice a koupelna a vlevo paprsky světla dopadaly na kuchyň vybavenou do tmavě hnědé barvy.