Cesty jinými světy (skoro parodie)

Bonusová kapitola 2. - KK

Přijměte, prosím, tento malý úplatek za neaktivitu. V posledních dnech se mi nevedlo dobře a já tak trošku utekla před světem, ale už mě to přešlo. Jako svůj dárek na omluvu jsem oglosovala jednu mou starou jednodílnou povídku, jejíž postavy jsou spřízeněny s těmi z Cest. Moje čtrnáctileté já to bohužel nedokončilo - takže jsem vhodný konec dopsala já.

Nuže... Mám tu čest vám představit Katastrofický konec, napínavý thriller o zombie! Má to všechno! Zápletku tak strhující, až u ní zaručeně usnete! Hlavního hrdinu tak sympatického, že ho budete chtít zaškrtit po třech větách! Záporáky tak charismatické, až si jich možná ani nevšimnete! A hlavně vám z toho bude běhat mráz po zádech, jako při pohledu do ledničky!

Máte na to žaludek?

P.S.: Následující stránky nejsou vhodné pro osoby trpící cukrovkou, či zdravým rozumem.

Katastrofický konec (aneb akční zombie horor z dílny 14tileté Azerethii)

Déšť nikdy nebyl Aleniným nejoblíbenějším počasím. Kapky jí zlověstně máčely vlasy a stékaly zákeřně po tváři, stejně jako vodopád slz. Neměla nikdy ráda ani ten milý deštík v Chicagu (Tohle je památný zlom. 14tiletý Azík zjistil, že v Chicagu často prší.), natož pak tohle oceánské šílení živlů, které usilovně usiluje, shodit ji do rozbouřených vod, navzdory chrabrému deštníku, jenž se Alena držela více než klíště na klíčích. (Tak tohle bych na testu z rozboru vět schytat nechtěla.) Nebylo jí zrovna nejlépe. Vlastně, když tak přemýšlela, nevěděla, kdy jí bylo hůře. I když vrátit se z velice tragické návštěvy a posléze uvíznout na několika metrovém ostrůvku uprostřed bouře je celkem pěkný důvod k zlosti, ne? (Mohlo to být horší, holka. Ten ostrůvek tam nemusel být.) (A když stojí uprostřed oceánu v bouři na několika metrovém ostrůvku, tak už je dávno musela smést vlna.)

"Tati, ty pláčeš?" zeptala se a sama zavzlykala.

"Protože pláčeš ty." odpověděl jí (na pohled) mladý muž vedle ní posmutněle. (Čím více opakujete slovo „smutný", tím méně smutnou scénu dostanete.)

"Myslíš, že je teď maminka šťastná?" řekla dívka a zahleděla by se do dáli, kdyby ovšem přes ty slzy něco viděla.

"Rozhodně. Sama si to vybrala. Je mi to hrozně líto... já... já za to můžu." a smutně se ponořil do vzpomínek.

před dvěma měsíci pohled Callisto

(Pozor, následují velmi patetické věty.)

Ne... to nesmí býti pravda! Ne! Prosím, ať se teď probudím a vše bude v pořádku, nebo ať se probudí alespoň Kiara... Byl jsem šílený žalem. Proč? Proč ona? Proč ne já? Vždyť to já jsem z nás ten, kdo má již plný věk, na to, zemřít (je mi třista čtyřicet pět, ale to nyní není podstatné) (Podívejte, kdo se naučil psát číslovky slovem!)! Já jsem zabil tisíce... bytostí! Já jsem celý předlouhý život lhal, ubližoval ostatním! Já, ne Kiara! Tak v čem je chyba? Já žiji a čisté srdce matky mých dcer již netluče. Proč jsem ji nedokázal ochránit? (Tohle jsem vážně... napsala...já?) Proč Sloane, proč? Aby jste pochopili, Sloan je můj strýc, však zdaleka ne člen mé rodiny. (Samozřejmě, když se hroutíte v hysterickém žalu, napadne vás vysvětlit své příbuzenské vztahy.) Kolik mých blízkých mohlo žít, kdyby měl ten sadistický blbec v sobě alespoň trochu dobra? Proč Sloane, proč? Proč jsi vzal mé Kiarce život? Proč ona?

Ale Callisto, ty přece víš, co máš dělat. Vím to stejně jako ty a jestli jsi na to moc slabý, udělám to já! ozvalo se v mé hlavě. Zatracená telepatie!