AGENT [KNIHA 1.]

KAPITOLA TŘICÁTÁ ŠESTÁ

Jakmile jsem schopná se odtrhnout od jeho jemných a hřejivých rtů, nastane mezi námi ona trapná situace. Ean hleděl na špičky svých bot a já jsem se snažila potlačit nutkání vypustit z pusy něco, čeho bych hned litovala. Je naprostý ticho. I jakoby hlasy a zvuky z věznice utichly. Snažím se dýchat, co nejvíc potichu, i když mám pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi. Tohle bylo úplně něco jiného. Jakoby mi před chvílí v mysli vybouchnul ohňostroj. A ta vlna energie, kterou teď musím uklidnit, než se ta situace ještě zhorší. V kapse mi zavibruje mobil. Díky bohu. „Stuarte?"
„Už jste skončili?" zeptá se. „Cože? S čím jako?" uchechtnu se. „S tou návštěvou."
„Aha. Jo jasně." Odpovím rychle. Naštěstí Ean věnoval plnou pozornost počítání mravencům na zemi, než aby si všiml, že jsem celá zrudla. „Rachel? Děje se něco?" zeptá se mě Stuart podezřívavě. „Ne, co by se mělo dít?"
„Máš hlas, jako kdybys vdechla balónek helia." A no jo. Má pravdu. Odkašlu si. „Co potřebuješ?"
„Potřebuju, abyste se vrátili. Výslech Hunterových nebyl k ničemu. Ani výslech ostatních. Takže je čas na plán B."
„Plán B?" podivím se. Až teď zvedne Ean pohled. Přejede s ním, k mým ústům a pousměje se. „Jestli jde o vyděrače, tak musel poslat nějakou zprávu o výkupným, a že má jejich syna. Když nechtějí nic prozradit. Zjistíme si to samy. Teda vy to zjistíte." Položím hovor a vrátím telefon zpátky do kapsy. „Musíme se vrátit." Řeknu. Nevšímám si jeho rozcuchaných tmavých vlasů. Nejsem si jistá, jestli je to práce větru nebo moje. „O tomhle tom nikomu ani slovo." Prohlásím polohlasně. „Souhlas." Odpoví mi, ale přesto se šibalsky ušklíbne.

„Tady je mapa jejich domu." Stuart nám předloží plánek na tabletu. „Nepotřebujeme ho." Řeknu rychle. „Jo nepotřebujeme." Zamračí se Ean. „Nemusíš nám to připomínat, šmíráku." Prohodím ledabyle. „Šmíráku?" podiví se Stuart. „Ale nedělej prosím tě. Jel si v tom s ním!"
„Dobře. Vinen, ale teď tady máme tohle." Podá mi malinkou flashku. „Strčíte to do počítače a já se pomocí toho do něj budu moct dostat." Strčím si jí do kapsy. Je zbytečný si oblíkat obleky, byli bychom akorát nápadnější. Takže na sobě máme oba civil. „Tak jo. Máte přesně hodinu, než se paní Huntrová vrátí z práce domů. Od teď."

Zastavíme autem za rohem, abychom nevzbudili pozornost. Oba se proplížíme zadními vrátky v plotu na zahradu. Proběhneme kolem bazénu přímo k proskleným dveřím. Vytáhnu z kapsy dvě kancelářský sponky a zastrčím je do zámku. „Divím se, že ti ještě nedal klíč."
„Nech toho." Jenom pokrčí rameny. Zámek poskočí a dveře se otevřou. Uvnitř to vypadá tak jak si to pamatuju. „Víš, kde je pracovna?" zeptá se. „Ne, ale ty určitě jo. Nemám pravdu?"
O dvě místnosti dál, za obývákem, se nachází pracovna Tylerových rodičů. „Kolik máme času?"
„Asi patnáct minut." Odpoví mi. Vezmu flashku a zasunu jí do počítače. „Hotovo." Přidržím prst na sluchátku. „Vydržte. Jo, jsem tam." Prohlásí Stuart. Chvíli je ticho. Opírám se o desku stolu. „Nic. Nic tam není."
„Jak myslíš, že tam nic není?" podiví se Ean. „Je to prázdný. Jenom věci k firmě, nic, co by nám pomohlo."
„Mohli to smazat."
„To jo, ale i kdyby, tak to najdu, ale tam nic není. Zkuste to tam prohledat, něco tam být musí. Pošta, cokoliv."
Otevřu první zásuvku. Jenom hromada papírů. Další je stejná. Ean prohledává pořadníky na další straně místnosti. Pořád nic. Až když otevřu poslední zásuvku. Najdu v ní paměťovku. „Něco mám. Je to SD karta."
„Fajn, spoj jí s počítačem." Na stole najdu čtečku na karty a paměťovku do ní zasunu. „Mám to." Na obrazovce naběhne video. V záběru je Tyler přivázanej k židli. Hledí přímo do objektivu kamery. Ani se nehne, když do záběru vejde jeden z našich podezřelých. „Jasper Marc." Hlesnu. V ruce má nůž. Přejede jeho špičkou po Tylerově tváři, ale tak, aby neukápla ani kapka krve. „Zamávej." Pobídne Tylera, který se ani nehne. „Máte přesně týden, abyste poslali milion dolarů na účet na bahrajnských ostrovech. Když to neuděláte dřív, než vám vyprší čas, už svého synáčka neuvidíte."
Obraz zčerná. „Týden od jeho zmizení to bude přesně zítra." Řeknu. „Jo a my nevíme, kde může být."
„Hunterovi nesmí to výkupný zaplatit." Vyvalím na něj oči. „Cože?"
„Jestli to udělají, nejspíš už Jaspera nenajdeme."
„Takže, chceš z Tylera udělat obětního beránka, abys vyřešil případ?" vyjedu na něj. „Tak jsem to samozřejmě nemyslel. Najdeme ho dřív, než lhůta vyprší."

Všech nás pět kouká na to video pořád dokola. Oba federálové, já, Ean a Stuart. „Nic tam není." Rozhodím bezradně ruce, když už na video koukáme po pátý a pořád jsme nešli nic, co by nám prozradilo, kde Jasper může Tylera držet. Zjistit, kde je, je teď naše hlavní priorita. Jakmile federálové vyhlásili po Jasperovi pátrání, vypařil se. Ani jeho matka neví, kde může být. Jeho motiv nám došel hned potom, co jsme přišli na to, kdo to je. Potřebuje peníze na svojí školu a peníze pro svoji sestru a matku. Tylerovi rodiče si znovu předvolali k výslechu do FBI. Jen, co jim předložili SD kartu, kterou jsme ukryli, všechno řekli. Jasper jim poslal celkem tři nahrávky. Tu první si nechali, protože to byla jediná, na které byl i Tyler. Nemohli je předat policii. Výkupné sice chtěli zaplatit, ale jejich právnická firma jim neumožnila, tak narychlo sehnat milion dolarů. Což je možná stejný důvod, jako u těch dvou chlapců před tím. „Podívejte." Ean ukáže na monitor. Nevím, co myslí. Místnost je tmavá a jediné, co je v ní vidět, je Tyler na židli a Jasper držící v ruce nůž. Jinak nic. „Ty trubky." Když to Stuart přiblíží, začínám rozeznávat šedé a tmavě rudé trubky nahoře skoro až u stropu. „Už jsem je viděla."
„Viděli jsme je spolu. Ten den, co jsme šli večer do školy."
„A no jo. Ty zvuky."
„Počkat. Takže je držel celou tu dobu pod školou?" zeptá se Butler. Přikývnu. „Volám zásahovku." Foster odejde do jiné místnosti. „Musíme ho odtamtud dostat rychle. Nezbývá moc času."
„Měli bychom zavolat Collinsonovi." Řekne Ean. „Já s ním mluvit nemůžu. Udělej to prosím ty." Krátce přikývne. Ústy mu naznačím, že děkuju. Zvedne telefon a odejde.

Už jsem oblečená a připravená vyrazit, stejně tak Ean a zásahový tým. Každý ví, co má dělat. Priorita je zachránit Tylera a až potom zadržet Jaspera. Všichni máme plánek chodeb pod školou. Tým A půjde do sektoru jedna. Já mám s týmem B prohledat část, která se nachází pod tělocvičnou a Ean s týmem C mají na starosti nejspodnější část. Jde o síť podzemních chodeb, které navazují na tunely a kanály pod celým městem. Ani s tolika lidmi nebude snadný je najít. Zrovna si kontroluju zásobníky, když se otevřou dveře. Stojí v nich Collinson a za ním další dva agenti. Jak se sem dokázal tak rychle dostat? Nejdřív si podá ruku s Butlerem a Fosterem a pak pozdraví nás. „Proč jste tady, pane?" zeptá se Ean, i přes to, že já mám stejnou otázku. Nechci s ním mluvit. „Vy a agentka Clayová jste odvolaní z případu."
„Cože?" vykulím oči. „Tady ne." Řekne a pokyne nám, ať se přesuneme do obýváku. „Proč jsme odvolaní? Přece my jsme případ vyřešili." Ohradí se Ean. „To ano, ale také jste porušili pravidla. Teda alespoň agentka Clayová."
„Prosím?"
„Máte osobní vztah s uneseným. Je to pro vás příliš osobní. Nemůžete na tom dále pracovat. A protože tenhle případ má na starosti agent Butler, stáhl z případu i vás, agente Reede." Vysvětlí Collinson. „Ale, pane. Tohle není fér. Měl bych jít aspoň já." Protestuje Ean. Podívám se na něj. Vůbec ho nepoznávám. „To si vyřiďte s agentem Butlerem." Ean se otočí. Chce vyjít z obýváku a jít přímo za federálama. „Eane?"
„To je za tu Moskvu." Řekne, aniž by si na mě otočil a odejde. „City jsou to, co nás zdržuje od práce, agentko. Vždycky jsou to city." Celá naštvaná ho probodnu pohledem. „To je to, co vás donutilo nechat moji matku v Bagdádu?"
„Pane." Dodám ironicky. Téměř neznatelně mu cukne koutek. „Pánové, běžte si dát kafé." Oba agenti ho poslechnout. „Nikdy jsem nikde vaší matku nenechal. Byla moje partnerka. Kryl jsem jí záda. Pokaždé."
„Co se tam tedy stalo?"
„Stala se chyba. Nikdo netušil, že jich tam bude tolik. Kdybych tu noc mohl vrátit. Nezaváhal bych. Ale vaše matka je mrtvá. Už s tím ani já ani vy nic neuděláme." Chci mu na to něco odseknout, ale do místnosti zase vejde Ean. „Už vyrážíme. Clayová, můžeš na minutku?" přemůžu se a vyjdu za ním. Mám chuť mu vyrazit všechny zuby. „Co chceš, Eane?"
„Neboj. Nejdu ho. Slibuju, že se mu nic nestane."
„A to ti mám věřit, když si mě podrazil?" píchnu ho prstem do hrudníku. „Nepodrazil. Jenom tam jdu, abych na to dohlídl. Měla bys mi poděkovat." Samolibě se usměje. „Agente Reede, už musíme jít." Oznámí mu jeden z federálů. „Za chvilku tam jsem." Obrátí se zpátky ke mně. „Tak zatím, Clayová."