Psychopath

12.

"Byl jsem tam. Vím to. Neutečeš. Neschováš se. Neunikneš. Jsem uvnitř, ve tvé hlavě. Můžeš si prohnat klidně kulku mozkem stejně tu budu. Byl jsem tam. Vím t..." Hlas v mé hlavě řval a já nemohla nic dělat. Byla to jako muka, hrůzný horor bez konec.

,,VYPADNI! ZKLAPNI! ODEJDI! PROSTĚ MI DEJ UŽ POKOJ! OBA VYPADNĚTE!" Zakřičela jsem tak nahlas, že mě zabolely hlasivky. Ze slzních kanálků se mi vykutálelo pár nezbedných slz. ,,Prosím, odejdi, odejdi i s ní" zašeptala jsem do ticha. ,,Stačí půl dne se mnou a já ti ukážu jak zdraví člověk dokáže, přijít o rozum." Ozvalo se mi. ,,Víš co?" Budu tě ignorovat, nejsi nic víc, než blud, který jsem si díky tomu všemu co za celé ty roky zažívám vypěstovala. Budu tě ingnorovat jako igniruju jí. Jo, oba hlasy v mé hlavě jsou jen bludy." Utřela jsem slzy a začala se smát nad tým jak bláhová sem.
 
  Hodiny v tomhle domě utíkaly pomalu.
Hey girl open the walls play with your doll.
You don't own me. Don't tell me what you do. Your son smoke cannabis.
I walk alone I walk a.
1, 21 guns. My shadow only went beside my. It's sucker for pain.

Zpívala jsem si texty různých písniček jednu přes druhou, protože ani u jedný jsem si nepamatovala text.
Domem se ozval zvuk zvonku a já nadskočila. ,,Dveře jsou odemčené!" Zavolala jsem a otočila hlavu ke dveřím. ,,Jé čau Jackobe, pojď a posaď se!." Zavolala jsem se smíchem. ,,Co je ti Gab? Zníš jako by jsi si něco dala." Promluvil nejistě a usadil se v křesle naproti mě. Před chvílí jsem se tady hroutila a teď jsem nějak moc šťastná. ,,Ne, nic jsem si nedala jen jsem začala mít sem a tam nějaké ty bludy. Prostě hlasy v mé hlavě si ze mě dělají srandu" usmála jsem se do širokého úsměvu. ,,Teď jde z tebe opravdu strach. Nechceš jít k lékařovi?. Dovedu tě..."
,,Nech toho Jacku! Jsem v pohodě, nic mi není, tohle všechno je z toho stresu tady všude. Podívej se na to! Mám na krku tohle všechno. Během krátké doby jsem prakticky osiřela a během uplynulých dvou měsíců jsem osiřela úplně! Jsem na všechno sama a jediné štěstí, které teď momentálně mám je to, že do svých 21 let nebudu muset pracovat, jinak bych tohle už vážně nedala!." Nadechla jsem se a tím ukončila svůj dlouhý monolog.  ,,Omlouvám se ti a chápu... ."
,,Ne, nechápeš. Proč si teda přišel?." Zeptala jsem se ,,chtěl jsem tě vidět a ujistit se, že jsi v pořádku" usmál se mile. ,, Tak vidíš, že v pořádku jsem a už můžeš jít." Oh, co to dělám. Právě vyháním svou jedinou normální návštěvu.
,,Fajn, jak chceš, měj se Gabrielle."

- Říkala jsem, že bude delší, ale neřekla jsem o kolik.