Fifty shades of Ereri [Shingeki no Kyojin]

Bonusová kapitola

Bylo asi něco po půlnoci, když jsem se probudil v prázdné a když to tak řekneme, studené posteli a ona byla opravdu studená, protože tělo vedle mě nebylo přítomné; Levi vedle mě neležel a jediné, co narušovalo ticho temného pokoje byly zvuky piána, donášející se odněkud z bytu. Bylo mi jasné, že je to Levi, protože nějaký zloděj by se těžko chtěl posadit k piánu a začít na něj hrát uprostřed noci. Rozhodl jsem se k ponocování staršího muže připojit a tak jsem se zamotal do přikrývky a zamířil si to do obýváku, odkud se linula známá melodie. 

,,A teď mi řekni, proč sedíš uprostřed noci před piánem a budíš lidi Bachem?" zněla má sarkastická otázka na kterou jsem očekával, že dostanu taktéž sarkastickou odpověď, ale i v té letmé tmě ozařovanou jenom světly Seattlu jsem postřehl jak se černovlasý muž nepatrně pousmál, ale i ten drobný úsměv se zdál.. smutný? Nejspíš. 

,,Promiň, že jsem tě vzbudil," i v jeho hlase se dala postřehnout jakási notka smutku, což.. jsem opravdu nechápal, byl jsem zmatený. Že by se mu to, co jsme měli za sebou, nelíbilo? To mi přišlo nelogické - patrně si to užíval, tak v čem byl problém? Analyzoval jsem každou minutu, každou sekundu toho, co ten slavný muž byl pode mnou a užíval si mé pohyby a pohledy, stejně jako já jeho a zdálo se mi, že je všechno v pořádku, než jsem si uvědomil jednu věc - Levi mi říkal, že do dnešní noci byl vždycky on ten nahoře a já byl první se kterým byl dole. V tomhle byl ten zakopaný pes. 

,,Je problém v tom, co se stalo? Že jsi byl dole?" zeptám se ho nejistě a přejdu blíž k němu. Leviho ruce spočinou na jeho stehnech a sklopí hlavu, snad aby aspoň nějak unikl mému pohledu. Takže jsem se trefil, nemusel jsem ani třikrát hádat. 

,,Měl jsem drsné dětství, víc vědět nepotřebuješ," řekl to tak, jakoby tohle byla alfa a omega všeho, celé téhle situace, celého toho problému a nejspíš i byla, protože mi tak dal jasně najevo, že to řešit nechce a i když jsem strašně chtěl se ho na to zeptat, co se stalo v minulosti, držel jsem jazyk za zuby. A posteriori jsem věděl, že pokud se ho přeci jen na minulost zeptám, nedopadne to zrovna nejlíp. ,,A teď by jsi měl jít spát," takhle tohle už bylo nefér.

,,Jasně, já půjdu spát a nechám tě tu ponocovat? Tak to ani náhodou," nechal jsem přikrývku přikrývkou a i když se v jeho očích objevil protest, přeci jen jsem ho vzal do náruče a vykročil jsem s ním směrem k ložnici, kde jsem ještě před chvíli byl sám. 

,,Hej! Postav mě laskavě na zem!" ozval se první protest z těch úst, které jsem strašně chtěl políbit, ale pro teď jsem si tohle přání nechal pro sebe. Až později, až v posteli. 

,,Ne, ani náhodou - pokud tě postavím na zem, spadneš, protože tě nohy neudrží, praštíš se do hlavy a odvezou tě do nemocnice klidně i na několik dní," v pohodě jsem si s ním kráčel k ložnici, snažil jsem se zapomenout na slova, co mi řekl o svém dětství a nejen to - snažil jsem se nemyslet na to, že se mu to nelíbilo, naše noc - moje první noc vůbec s někým. Nechtěl jsem totiž cítit, jak se mi srdce bolestně svírá, to jsem snad udělal chybu, že jsem se nechal takhle nalákat jeho slovy? Ne, musím na to přestat myslet, takhle to nikam nevede. 

,,Pak budeš mít problém," oznámil způsobem, jakoby tento argument právě vyhrál, no jak se mýlil. 

,,Ne, nepřipleteš policii, protože by jsi jim musel povědět, že jsem tvůj milenec a tím pádem, by jsi porušil dohodu o nerozhlašování," zrovna jsme dorazili do ložnice, kde jsem ho hodil na postel, protože mě popravdě trošku naštval a do toho se přidal ten pocit letmé bolesti v srdci, která byla vyvolaná jeho minulými slovy. 

,,Ty umíš využívat lidi ve svůj prospěch," okomentuje má slova Levi a zákeřně se pousměje. 

,,To víš, jako budoucí novinář to potřebuju," pokrčil jsem rameny a natáhl se po svých kalhotách, abych z nich vydělal pásek.