MenT!

Tak takhle to nebylo . . .

          ....Seděla na posteli, jeho ruce se pomalu přibližovali k jejímu kolenu. Kdyby jí srdce tlouklo ještě o kousek rychleji, hrozilo by, že jí vyletí z hrudi. Dýchala mělce, byla nedočkavá, třásla se po celém těle a čekala co bude. Konečně! Jeho ruka se dotkla kolene, tep vystřelil do nebeských výšin a hlava se jí vznášela v oblacích. Ten pocit byl lepší než droga. Nikdy nic takového nezažila. Zahleděla se mu do modrých očí. "Ach," vyšlo z jejích úst. Ty oči pro ni byli vše. Zamilovala jsi je na první pohled, pro ně by vraždila i skočila z mostu, byli její celý vesmír. Usmál se na ní, lehce odhalil zuby a přivinul ji k sobě.

          ZVEŘEJNIT. Zavřela jsem svůj notebook a položila hlavu na polštář. Bylo  kolem desáté večer a já dopsala další díl svého příběhu a publikovala jej na wattpadu, teď jen čekám na komentáře a hodnocení. Už nemám na nic chuť tak jen ležím a přemýšlím o svém příběhu. O svém životě. Tolik se to liší. Je to jako nebe a peklo, tma a světlo.  Je to tak moc rozdílné, jak jen to jde. Na začátku to byla jen sranda, teď se z příběhu stal můj druhý život.  Žiju jak chci, mám úžasného přítele, jsem známou bloggerkou, co víc si přát?

          "Blow kiss, fire a gun ... lean on!" rukou jsem rychle vypnula budík. Převalovala jsem se v posteli, vstávat jsem rozhodně neměla v úmyslu. Žaludek se mi svíral, hlava se mi točila, ale vstala jsem. "Další den, další šance dokázat, že to tak není." V koupelně jsem se nalíčila, vyžehlila vlasy a celou dobu poslouchala písničky. "Hej, co si mám vzít na sebe?" v rukou jsem probírala veškeré oblečení co jsem měla v šatně. Skočila jsem u crop topu s flanelovou košilí a šortkami. Zakončila jsem to červenými teniskami, aby ladili k botám.

           "Hej, šprte!" ozvalo se jen, co jsem nastoupila na školní autobus. Dívala jsem se na zem, procházela kolem spousty cizích, ale i známých lidí. Každou chvíli do mě někdo strčil, zatahal mě za oblečení a nakonec mi někdo podkopl nohy. Posadila jsem se do zadní části autobusu, aby na mě někdo neustále nepozoroval, ale ani tak jsem se nevyhnula situaci, kdy se na mě někdo podíval a pak si něco šeptal s partou. Takhle probíhala každá má ranní cesta, nepříjemná zkušenost, ale člověk si zvykne. Pro mě to byla téměř rutina.

          Konečně! Dvacet minut cesty je za mnou a ještě přežít dnešní vyučování. Poslední den školy a konec. Prázdniny. Svoboda. Život! Šla jsem ze zastávky autobusu přes naše školní parkoviště, kde touto dobou bylo neobvykle hodně lidí. Mám zkušenost, že v tuto dobu tu nikdo není, nikdo na mě nekouká, ale dneska ne. Na každém kroku jsem cítila nepříjemné pomluvy, za mnou bylo slyšet nepříjemné šeptání. "... slyšela jsi to o ní?... děs, nedivím se ... možná, ale. Ne to ani náhodou." S hlavou sklopenou jsem prošla branou, dveřmi a zamířila ke skřínce.

          Brala jsem si učebnice, dávala je do kabelky. Prásk! "Auuuu," zaječela jsem. Zatmělo se mi před očima, teplá krev mi kapala do výstřihu. Tohle tu dlouho nebylo. Naposledy mi skřínkou do nosu praštili v osmičce. Sebrala jsem si věci a se slzami v očích se vydala na záchod. Začala jsem si omývat obličej, čímž se mi samozřejmě rozmazal make-up, který jsem pak upravovala. Zrovna jsem si nanášela řasenku, když zazvonilo. "Času dost, není kam spěchat." V klidu jsem se dolíčila, upravila vlasy a pomalu se vydala do třídy. 

"Kde jste byla slečno?!" ozval se fyzikář.
"Na záchodech?"
Stáhl si brýle ke špičce nosu a podíval se na mě přes obroučky, "A proč?"
Nevím, jestli byl slepý, nikdy se tak netvářil, ale všechno tomu napovídalo. Na bílém, opakuji na čistě bílém, crop topu byla obrovská červená skvrna od krve. "Tekla mi krev ..." ještě jsem to nedořekla a třída propukla v smích. "... z nosu!"
"To se Vám spustila sama od sebe?!"
"Ne. Někdo mě praštil mýma dvířkama od skřínky."
"Dobře posaďte se."

          Absolutně nechápu, proč se poslední den učíme. Jako vážně, to si myslí, že dává někdo pozor či co? Zapadla jsem do poslední lavice, vyndala prázdný sešit a zadívala se z okna ...

          ... "Ahoj kotě," ozvalo se mi za zády, "jsi tu dnes sama?" ptal se mě příjemný chlapecký hlas. Otočila jsem se a podívala se do krásných modrých očí, "No teď už ne. " Zasmál se,  "Teď už ne?"
"Jsi tu přeci ty."
"Máš pravdu krásko," lehce mě pohladil po vlasech. Až teď jsem si všimla jeho vlasů. Zvláštní. Takové jsem nikdy neviděla. Byla to krásná ...

          "Hej, to tu chceš bejt i po zvonění šprte?!" vrazil do mě někdo loktem. Sebrala jsem si věci a šla proplouvat chodbou. "Zalez šprtko, nikoho nezajímají tvoje výsledky!"
"Já to neumím, za jedna! Hádej koho paroduju?"
"Naší slečnu dokonalou," a následoval celý výbuch smíchu přes celou chodbu. Šla jsem směrem ke sborovně. Zaklepala jsem, "Paní učitelko?"
"Copak?" usmála se na mě. Pane bože! Ona absolutně nic netuší, je to devět let, ale ona vůbec netuší! "Mohla bych jít domů? Není mi dnes nějak dobře, přeci je poslední den, to se nic nestane, že?" Podívala se na skvrnu na tričku,  na můj obličej, "Myslím, že se nic nestane pokud odejdeš teď," usmála se a došla mi pro vysvědčení, "tady máš, nemohla by jsi odejít bez tohoto, je to krása, jsem opravdu pyšná, že jsem tě mohla učit ..." Jojo jasně, povídej, vylij si srdce, samozřejmě. "... a ať se ti daří."
"Děkuji a na shledanou," rozloučila jsem se konečně. "Ahoj a ano někdy se určitě uvidíme."

          Zapadla jsem na záchody vedle sborovny, kde jsem se rozhodla čekat do začátku hodiny. Když konečně zazvonilo, vydala jsem se ven po ztichlé škole. Moje kroky se rozléhaly po aule, konečně jsem vyšla na ulici, teplo slunce se mi odráželo od kůže a já začala přemýšlet o fyzice, toho kluka takhle poznat, sen všech slečen.

          Procházela jsem kolem klubu, kde se odehrála moje představa a já si vybavila hlas toho kluka, ty jeho oči a úsměv, že jsem neřekla o tom úsměvu? Byl nádherný. Ale takhle jsem ho nepoznala, takhle ne.

...Příští týden pokračování již v neděli! Jak to bude dál?