Karlovy touhy

Štěstí si za peníze nekoupíš

Opět sedím v pokoji a ztrácím se pohledem. Tentokrát ale už ne pohledem z okna, ale pohledem na zdi mého pokoje, které jsou nově plné plakátů Mistra. Zároveň mě ale při pohledu na ně naplňuje touha odjet někam hodně daleko. Možná uprchnu do Íránu nebo tam někam. Zeměpis mě nikdy moc nebavil. Prostě daleko odsud, aby mi všechno nepřipomínalo tu trapnou věc s jogurtem. Uplynul už sice měsíc, mě však pořád svírá pocit strachu, že už Karla neuvidím, protože si to nebude přát. Klesla jsem jistě v jeho krásných božských očích. Zasloužím si to, já vím. Ale nelíbí se mi to! Stejně nemá v blízké době žádný koncert v okolí. Možnost, že ho opět uvidím, je tedy malá jako asijské přirození. Je lepší, že nemám na výběr, určitě bych zas něco pokazila. Musím svůj další tah na branku pečlivě promyslet.

Má maminka je velmi empatická a abych nebyla pořád smutná, slíbila mi, že pojedeme na nákupy do Prahy. Chci novou kabelku! Krásnou, staromódní ale elegantní... něco jako sám Karel. Konečně šance zapracovat na tom, abych svou reputaci zlepšila. A začnu právě svým zevnějškem. Budu krásná a budu jeho Lady Carneval.

"Skoč si ještě na záchod, než pojedeme. Mám z toho kuřecího takový divný pocit" komentovala svůj polední žalostný výkon v kuchyni mamka.

"Mně se ale nechce... a krom toho jsem už obutá" kdyžtak si dojdu tam, už abychom vyjely!

Dříve jsme jezdily často. Vlastně nevím, proč jsme přestaly. Byla to taková tradice, kterou zavedl táta, jestli si dobře pamatuju. Možná právě proto... Už je to dost dlouho, byla jsem malá.

"Tak teda šup do auta" řekla mamka. 

Občas se mnou mluví, jako kdyby mi bylo deset. Nejspíš si nestihla všimnout, že jsem vyrostla. Nemám jí to za zlé, musí hodně pracovat, aby nás uživila (ale spíš sebe, má daleko větší náklady na údržbu než já). Proto jsem ráda za dny, jako je tento. Je to díky tomu, že je léto. Já mám prázdniny a ona dovolenou. O pracovní dny se ale vrací ráno, zrovna když vstávám do školy, přes den spí a večer zas odchází. Už dlouho na tu práci nadává, ale ve skutečnosti ji miluje. Je tam veterán a všichni si jí prý váží. Pamatuju si, jak jsme ve školce kreslili naše rodiče. Obrázky šly do soutěže a já vyhrála první místo. Nejspíš jsem si ho ale nezasloužila, protože můj obrázek pojmenovali "Moje maminka hasička". Z mé kresby nejspíš nepoznali, že maminka po té tyči nesjíždí, ale že u ní tancuje.

Dorazily jsme na místo. Eskalátory nás vyvezly vzhůru do nákupního ruchu. Tolik lidí. Tolik obchodů. Kam půjdu jako první? Oblečení nebo oblečení? Mamka mě ujistila, že stihneme vše. Trvalo nám přes dvě hodiny projít všechny obchody s oblečením, ale mě to ubíhalo strašně rychle. Zbýval nám ještě jeden obchod, ale musely jsme se rozdělit.

"Běž sama, já si tě tu pak najdu, musím si ještě něco zařídit" rozloučila se.

Vydala jsem se tedy mezi manekýny na vlastní pěst. Alespoň jsem měla chvilku jen pro sebe. Procházela jsem mezi policemi s různými tričky, míjela jsem lehké barevné i bílé blůzky na věšáku, až jsem se zastavila u figuríny s krásným krajkovým spodním prádlem. Bylo černé jako noc a stejně tak i tajemné. Působilo celkem vyzývavě. Moc se mi líbilo, ale mamka by mi ho rozhodně nekoupila. Měla jsem si vzít svoje peníze. Ale kam bych ho pak schovala? V zimě by to šlo dát do kapsy od bundy, ale teď přes léto jsem oblečená poněkud minimalisticky.

Moje představy a divoké myšlenky však přerušil výboj drobné bolesti v břiše. Co to? A pak zase, ale trochu více. Je mi hrozně. Potřebovala bych si odskočit, ale graduje to tak rychle, že to asi nestíhám. Záchody jsme míjeli před hodně dlouhou dobou, že už ani nevím, kde to bylo. Je to tu jak labyrint. Sakra, tohle je zlý, hodně zlý.

Jak to dopadne? Je toto konec naší hlavní hrdinky? Koupí jí matka spodní prádlo, nebo spíš kostým banánu?  Kam si to vůbec odskočila? Vrátí se ještě někdy? Co když svět ve své podobě v roce 2012 opravdu skončil a my žijeme v Matrixu?