What's the truth

14. I'm sorry

Stála jsem tam jako opařená a neměla jsem nejmenší tušení, jak mám reagovat. Do téhle situace jsem se ještě nikdy nedostala, díky čemuž jsem teď měla značnou nevýhodu. Mohla jsem na to koukat nespočet minut, než jsem se konečně odvážila promluvit. Připadala jsem si na chvíli, jako kdyby moje hlasivky vypověděly službu, čemuž bych se ani moc nedivila. Tohle bych opravdu nečekala. Nikdy jsem nezažila větší šok, nebo spíše překvapení.

„Co tady děláš?" vyjela jsem na něj poněkud ostřeji, ale bylo mi to jedno, ať si to pěkně sežere. Jestli si myslí, že si mi může jen tak v klidu nakráčet do domu a udělat tohle, tak to se šeredně plete. Jak se mu to vlastně povedlo? Jak ho něco takového vůbec mohlo napadnout?

„Já- chtěl jsem se ti omluvit. Vím, že jsem tě neměl ty dva dny ignorovat. Byl bych rád, kdybys mi odpustila" zaprosil a já se nadále snažila držet poker face, i když musím uznat, moc dobrá v tom nejsem. Je mi hned jasné, že mu odpustím. Je to můj kamarád, já bych ho nedokázala zavrhnout, i když bych opravdu chtěla, ale jsem na to moc slabá. Nikdy bych nemohla mít povahu drsňačky, nechápu, jak někdo může. Nikdo není bez citů.

„Jak si se dostal do domu? Můžu to klidně nahlásit jako vloupání" optala jsem se ho namísto jakékoli reakce k jeho omluvě. Nemusí vždy všechno dostat okamžitě.

„Klíček pod rohožkou. Pokud nechceš další vloupání, možná bys tu skrýš měla změnit" pousmál se, ale já pořád netušila, jak se mám chovat. Myslí si, že když si sem jen tak napochoduje a usměje se, že bude všechno zase v pořádku?  Že to přejdu bez opomenutí?

„Proč jsi udělal tohle?" položila jsem mu další otázku a kývla hlavu k jídelnímu stolu, na kterém byla večeře. Ano, opravdu večeře. Na menším dřevěném stole ležely dva talíře plné špaget a uprostřed stolu plápolal plamen svíčky. Co si o tom mám myslet? Čeho chtěl docílit?

„Chtěl jsem ti dát pořádnou omluvu" vysvětlil, jako kdyby to byla ta nejjasnější věc.

„Ale večeře?" uchechtla jsem se, ale neznělo to moc vesele. Bylo to spíše zoufalé. Tak já si najdu pár kamarádů a hned se musím vždy objevit v těch nejhorších situacích, ve kterých netuším, co bych měla dělat a jak bych měla reagovat. Luke na mou otázku nijak nereagoval a nadále přede mnou pouze přešlapoval, tak jsem pokračovala.

„Je ti jasné, že bych se na tebe nemohla zlobit? Stejně bych ti odpustila, vždyť se na mě podívej. Jsem slabá. A to ve všech směrech. Tohle jsi kvůli tomu dělat nemusel, stačilo by, kdybys mě přestal ignorovat" objasnila jsem mu situaci.

„Takže je vše v pořádku? Už se nezlobíš?" ujasnil si. Nejraději bych mu na místě skočila okolo krku, protože si musím přiznat, i za ty dva dny mi začal chybět, ale nechci tady ze sebe udělat hned pošuka, který neumí ani kontrolovat emoce, nebo něco takového.

„Samozřejmě" usmála jsem se a na potvrzení ještě přikývla. Jakmile jsem to dopověděla, Luke ke mně přistoupil a obmotal jeho velké a hřejivé ruce kolem mě. Nebylo to tak příjemné jako s Harrym, ale špatné to nebylo. Na co to myslím?!  Vždyť Lukovo obejmutí je taky úžasné! Oplatila jsem mu jeho čin a své ruce jsem spojila za jeho krkem, čímž jsem si ho přitáhla ještě o něco blíže. Nasála jsem jeho vůni a vzpomínala jsem, kdy jsme se objali naposled. Bylo to před pár dnami, ale mě se to zdálo pomalu jako věčnost. Jak je to možné? Měla jsem v úmyslu přitisknou si ho ještě blíže, ale domem se pro mou smůlu rozezněmm zvuk zvonku. Opravdu? Zrovna teď?

„Já tam půjdu" zastavil mě Luke, když jsem se vymanila z jeho objetí a chtěla se vydat ke vchodovým dveřím. Chtěla jsem se o to postarat sama, ale než jsem stihla cokoli namítnout, Luke už v kuchyni nebyl.