Nothing Like Us (At least I think.) (H. S. / CZ)

Chapter 5

Nová kapitola je tady. :) Doufám, že se vám bude líbit, comment a vote když budete chtít, ocením a budu moc ráda:)

Nervózně jsem poklepávala nohou a přešlapovala z místa na místo. Fakt by mě zajímalo, s jakým velmi geniálním plánem přijde, protože není žádná možnost, jak bychom se tam mohly teď dostat. Nikdo tu není, nikdo podle mého názoru ani teď nepřijde, když koncert začne.

„Přestaň klepat tou nohou sakra! Potřebuju se soustředit a jediné, co mě rozptyluje je tvoje poklepávající se noha." Vyjela na mě a já zvedla ruky v gestu, že se vzdávám nahoru.

„Jasně, teď za to můžu já ne?" brblala jsem si sama pro sebe.

„Nech mě přemýšlet Rach! Přece jsme nedaly tolik peněz za to, abychom teď trčely před arénou! Dostanu se tam, i kdyby mě tam nechtěly!" Začala řvát před arénou a prsty si projela vlasy.

Za to já jsem jenom stála opařená, že tady po mě ječí, a přitom za to může ona. Ona nechala ty lístky doma, a kvůli ní jsme se musely vracet. Takže to, že jsem chtěla vidět snad 5 kluků, kteří si budou dělat naschvály a nemotorně se točit na pódiu si můžu strčit za leda za klobouk. Navíc pokud vím, tak před tou arénou už stojíme, nevím, jak chce změnit tenhle stav.

„Kitty mám nápad." Řekla jsem a měla pocit jako v těch kreslených filmech, kdy se postavě nad hlavou rozsvítí žárovička. Ona na mě jenom znuděně koukla, moc dobře vím, že moje plány většinou zahrnují něco, kde to celé ztroskotá, ale i tak to prostě musíme zkusit.

„Půjdeme zadním vchodem, nikdo nás tak nenachytá. Teda neměl by, přece jenom všichni budou zaměstnaní lidmi uvnitř haly," řekla jsem a vycenila jsem na ni svoji sbírku bílých zubů. „Jenom to má jeden háček. Musíme přelézt ten plot, ale to zvládneme je tamhle. Koukej." ukázala jsem na plot a zatvářila jsem se vážně a hned potom vybouchla smíchy, protože ani jedna z nás neuměla moc dobře šplhat natož lozit přes metrový plot.

Když jsme se po několika minutovém smíchu dosmály a já si utřela kapičky slz z tváře, začaly jsme se loudavě courat k plotu, abychom to mohly konečně přelézt a tím to mít celý za sebou. Bylo to trapé a pokud nás někdo chytne, bude z toho velký problém. Hodila sem na Kitty ten nejsmutnější výraz, který jsem měla ve své sbírce, aby alespoň přistoupila na to, co ji nevrhnu.

„Kitty dělej, polezeš první, udělám ti stoličku, jo?" Ani nevím, co jsem od ní mohla čekat, mělo mi být hned jasné, že se semnou bude hádat, že prostě první nepoleze.

„Jsi menší než já, vážně nechápu, proč nemůžeš prostě vylézt na ten debilní plot. " řekla jsem už trochu vytočená.

„Proč bych měla lozit jako první já? Prosím tě, nepindej a lez nahoru, jinak to nikdy nestihneme."

Donutilo m to protočit oči nad jejím naštvaným tónem. Tohle bylo přesně to gesto, že se mi něco nelibí, dělala jsem ho v jednom kuse, bylo to už automatické, neuvědomovala jsem si to, že těma očima vůbec protáčím.

„Vím, že jsi na mě protočila oči a ani se na tebe nemusím dívat. Děláš to furt, když něco není po tvém." řekla úplně klidně a já se na ní otočila.

„Ne, neprotočila jsme oči, možná, trochu. Víš co, radši dělej, ať už to mám za sebou" řekla jsem a popošla k plotu.

Hned na to si Kitty spojila ruce a nabídla mi je, abych na ně stoupla a vylezla. Prvních pár sekund jsem si myslela, že asi umřu a nikdy tam nevylezu, vážně nejsem dobrá na šplhání a lození po věcech. Ani ve škole jsem taková nebyla, můj zadek je asi moc těžký na to, abych někde šplhala jak šimpanz po větvích. Když sem slyšela hlasy, měla jsem strach, proto jsem se přikrčila a zastavila v pozici. Bylo by to fakt skvělé, že by nás někdo nachytal a my skončily spíš na policii a ne na koncertě. No co už, prostě to musím risknout, proto jsem zase začala šplhat nahoru. Ale v momentě kdy jsem se vyšplhala nahoru, jsem se vítězně usmála na Kitty, která ukazovala oba palce nahoru s nadšeným úsměvem. Jenže to bych nebyla zase já, kdyby se nestala nějaká katastrofa. Jakmile jsem vylezla nahoru, nestihla jsem chytnout balanc a přepadla jsem přes plot. V té chvíli jsem se modlila, ať nedopadnu do nějakého křoví. Přiznejme si, kdo by chtěl skončit v křoví, které by bylo pichlavé, ale možná lepší v křoví než někde pochroumaná na betonu. V momentě, kdy jsem, aspoň podle mého měla skončit na zemi, sem skončila v něčem překvapivě pevném, a to něco nádherně vonělo. Než jsem stihla prozkoumat okolí, všimla jsem si paží, které mě pevně svírali. Koukla jsem se nahoru, a viděla jsem Harryho. Jo, přesně toho Harryho Stylese. Koukala jsem na něj s otevřenou pusou, ale nevypadla ze mě ani hláska. Vůbec jsem nechápala, jak se tohle mohlo stát. Pro moje plány, bych spíš tušila, že slítnu do hromady dřeva, nebo popelnice. Místo toho, abych byla někde hozená a totálně dolámaná, mě tady drží tenhle sex symbol ne jedné z nás.

„Elegantní přistání na to, že se snažíte dostat na koncert bez lístku." řekl a začal se pošklebovat.

Furt jsem se na něj dívala, úplně mimo, z toho co se právě stálo. Popravdě, myslím si, že jsem musela vypadat jako totálně zfetovaná, ale on mě ani tak nepouštěl. Vytrhla mě z toho až Kitty, která doskočila na zem, úplně v pohodě ladně jako vždy, a začala řvát na celé kolo.

„Ty jo, to teda čumím!". Koukla jsem se na Kitty, která stála a dívala se za Harryho záda, a přitom jedním okem koukala na mě.

Snažila jsem se dostat z jeho sevření, se kterým mi taky pomohl, pomalu mi dal nohy na zem a já se konečně narovnala.

„Nejsme tu bez lístku!" zvýšila jsem mírně hlas.

„Jasně a teď se najednou najde." zabrblala jsem si sama pro sebe.

„Nejste, ale přelézáte tu plot, abyste se dostali na náš koncert. To mi říká dost jasně, že nemáte lístek." řekl naprosto klidně a svůj zrak neodvrátil od mých očí. Nutilo mě to lehce zčervenat a usmát se.

„To jsou ony" řval nějaký něčí hlas z dálky.

My jsme se na sebe nechápavě koukly s Kitty a pak obě upřely zrak na Harryho. Pomalu přistoupil ke mně, a nahnul se k mé tváři.

„Mimochodem, jen mezi námi, kdybych si tu nekopal, dopadla bys na zem. Myslím, že by tě to dost bolelo." řekl a já ho probodla pohledem.

„Díky" zašeptala jsem. V té chvíli vyběhli kluci, ten týpek co na nás řval a bodyguardi kteří nás s Kitty chytli a vedly pryč.

„Pusťte je, jsou tu semnou." slyšela jsem Harryho hlas, jak na ně ještě křičí. Ale ani tohle je nezastavilo a vedly nás dovnitř do haly.

DfHN