Labyrint: Joe's story

5. A ti dva jsou spolu v Labyrintu?

Mříže se se skřípěním, pro mé uši velmi ostrým, otevřou. Někdo vchází dovnitř.

Moje mysl ten zvuk sice zaznamenala, ale reakce na něj proběhla tak nějak mimo mé tělo.

Neotvírám oči, jen rozmrzele zamručím, čímž chci osobě, která právě vešla, naznačit, ať mě nechá spát. Jakmile ucítím studenou kamennou podlahu pod sebou, o kterou se opírám mými zády a svou tváří, vzdám veškeré naděje, že by něco z toho, co se doposud událo, mohl být sen. A nyní jediné, na co teď myslím, je ta příšerná první noc tady, kdy jsem nezamhouřila oka.

„Vstáváme, bažo!"řekne hlas asi po půl minutě, během které na mě nejspíš zíral, zatímco já jsem se dál pokoušela o spánek.

„Hmm...Beru na vědomí..."zamumlám, aby to vypadalo, že se chystám něco dělat, zatímco se jdu věnovat dalšímu neúspěšnému usínání.

„Hmm, to je sice možný, ale tvoje vědomí s tím, zdá se, nic moc nedělá."

Pokusím se pootevřít oko. O stěnu, o kterou se opírám hlavou, se metr ode mě opírá Newt a usmívá se. Nevypadá ani trochu rozespale. Za to venku je nebe stále přikryté šedivým nočním šátkem, který sice už nabíhá na ranní modř, ale ještě má tak 2 hodiny k dobru.

Vzdychnu si.„Děje se něco? Kolik je? Musíš mít vážný důvod, že mě budíš uprostřed noci."zauvažuju unaveně, ale rozlepuju i druhé oko a třu si je zatnutými pěstmi. Před očima mi začnou pobíhat zelené a žluté jiskřičky, které se v zápětí zvětšují, hnědnou a pomalu mizí. Ten příjemný pocit mě aspoň trochu dokáže probudit.

Zasměje se. „Je 6. Překvapuje mě... Včera si toho chtěla tolik vědět a teď, když konečně přišel očekávaný čas odpovědí... To abych si došel pro pomoc pro toho osminohého krasavce ze včerejška."

Odstraním pěsti z obličeje, abych na něj viděla. „To bys neudělal."oznámím mu. Z jeho výrazu je zdát, že se jedná o neplánované výhružky.

„No... Vlastně ne. Je to zbytečný. Tady jich určitě bude taky dost."pohodí hlavou směrem k rohu, pod kterým jsem usnula.

Rázem mi tělem projede vlna mrazu při představě, kolik jich tu tak se mnou bylo přes noc a i přes bolest za krkem a v zádech se vyšvihnu na nohy  a odklopýtám od rohu. Očima proskenuju každý kousek oblečení abych se přesvědčila, že na mě žádný přítelíček nevisí. Cítím Newtův pobavený pohled. Obejvil moji slabinu a to se mi ani trochu nelíbí.

Vyjdeme z Díry a zamíříme někam podél lesa. Proplýtáme se kolem spacáků se spícími Placery uvnitř. Placem panuje klid. Obloha taky ještě spí, a já pořád nevím, proč nemůžu spát taky.

„Kam jdeme?"

„Pro odpovědi. Aspoň pro ty nejnutnější." Znělo to trochu, jako že se mi chystá prozradit jen tu část informací, která postačí k tomu, abych se z toho tady psychicky nezhroutila. A ostatní mi zůstane tajemstvím a já budu dál žít v nedostatku odpovědí jako doteď...

Z úst mi unikne uchechtnutí. Newt je možná jediný, kdo mi tu kdy odpovídal, ale jeho odpovědi jsou mi platný jako sáňky v létě.

Míříme někam ke středu Placu. Zastavíme se u Klece. Ještě včera jsem si myslela, že jsem jí přijela do nějakého tábora, kde mě nečeká nic dobrého. Zase tolik jsem se nejspíš nemýlila. Ale je pravda, že jsem se spletla v lidech, kteří tu žijí.

„Říkáme jim Tvůrci. Posílají nám týdně zásoby, oblečení a prostě všechno, co potřebujeme k přežití. No a jednou měsíčně k nám dojede novej bažant. Víš, je záhada, že sem ještě nikdy neposlali holku."zastaví se a věnuje mi zamyšlený pohled. To, jak skrčí obočí, je mi nějakým zvláštním způsobem roztomilé.