creepypasta.cz

Lightning (Blesky)

Zrovna jsme se přestěhovali na malý ranč v jednom předměstí. Bylo to přímo ukázkové sousedství - ticho, přátelští sousedé, plaňkové ploty... a to všech na celých devíti yardech. Nutno podotknout, že to mělo být místo našeho nového začátku, mě, nedávno ovdovělého otce, a mého tříletého syna. Byl čas pohnout se dál a nechat za sebou stres a drama minulého roku.

Probíhající bouřka mi připadala vhodná jako metafora pro naši situaci: poslední série dramatických úderů než je konečně prach a špína minulosti smyta.
Můj syn ji miloval i přes její obrovskou a děsivou sílu. Byla to první opravdová bouřka, kterou kdy viděl. Světlo z blesků plnilo prázdné místnosti našeho domu, krabice nevybalených věcí vrhaly na zdi děsivé stíny a on při každém zahřmění zapištěl. Bylo už dávno po jeho večerce, když se uklidnil dost na to, aby dokázal usnout. 

Další ráno jsem ho našel usmívajícího se v posteli. "Pozoroval jsem ty blesky z okna!", hrdě oznámil.

Dalších několik rán mi stále říkal to samé. "To byl jen sen, ty trdlo." řekl jsem s úsměvem. "Oh...", povzdechl si sklíčeně.
Pocuchal jsem ho ve vlasech a řekl mu, aby nesmutnil, protože bouřka určitě přijde za pár dní zase.

Jenže ono se to stále opakovalo. Alespoň dvakrát týdně mi vyprávěl o tom, že blesky v okně opravdu viděl, aniž by nějaká bouřka byla. Přisuzoval jsem to však stále se vracejícím snům z jeho první nezapomenutelné zkušenosti s jeho tak oblíbeným počasím.

Zpětně je víc než vhodné se nenávidět. Všichni se mě snaží ujistit, že jsem tomu nemohl zabránit nebo to vůbec tušit. Ale já bych přeci měl být ochránce svého dítěte a tahle slova jsou jen pro moji ubohou útěchu.
Neustále si to ráno v hlavě přehrávám; dělám si kafe, polévám si cereálie mlékem a v novinách se dočítám o pedofilovi, který byl zadržen místní policií. Byl to hlavní článek, první strana. Podle všeho si tenhle chlápek jako svůj cíl vybíral především malé chlapce, obhlédl si dům, ve kterém žili, a pak si je fotil skrz okna jejich pokojů, když spali. V některých případech zašel i dál. Můj žaludek se sevřel, když jsem si konečně dal dvě a dvě dohromady.
Týden před tím za mnou totiž přišel můj syn v pyžamu do kuchyně. V tu chvíli jsem tomu nepřikládal žádnou váhu a považoval jsem to jen za výplod dětské představivosti. Jak moc jsem se mýlil...

"Hádej co?" zeptal se.

"Copak?"

"Už žádné blesky za mým oknem!"

Hrál jsem to s ním. "Ehm, no, tak to je fajn. Konečně přestala, že?"

"Ale ne! Teď je v mé skříni!"

Dodnes jsem se neodhodlal k prohlédnutí fotek, které u toho úchyla police našla.