VILS

Noemi

Otevřela jsem oči po asi dlouhém spánku. Jasně jsem si vzpomínala na dnešek odpoledne, na soutěž a na toho hloupého robota. Zajímalo mě, jak ten souboj dopadl, takže jsem se rozhlédla kolem, zda neuvidím někoho známého. Byla jsem na ošetřovně naší školy, teda myslela jsem si to, než jsem se podívala kolem.

„Co to, u čerta, je?!" nechtěně jsem vykřikla. Tohle teda nebyla školní ošetřovna ani náhodou. A ani u nás v domě jsem nebyla, tak sakra kde jsem? Potom mi to došlo. Byla jsem na naší chatě. Ale pod slovem chata bych si nepředstavila nějakou dřevěnou chatrč, ale spíše luxusní dům na pobřeží. A díky Darwinovi, zde byla i Li-fi. *

Přehodila jsem nohy přes postel a postavila se. Byla jsem v mém pokoji, bíle vymalovaném, s bílou skříní na oblečení, stolem s lampičkou, u jedné z noh stolu stála taška. Moje taška napěchovaná věcmi.

Dveřmi jsem vešla na chodbu s ještě dvěma dalšími dveřmi. Hádala jsem, že táta bude v kuchyni a měla jsem pravdu. Seděl na barové židličce u linky a čučel do tabletu. Nechápala jsem, proč jsme na chatě, ale rozhodla jsem se to zjistit.

„Tati?" otočil se na mě. V obličeji byl bledý a měl tmavé kruhy pod očima. Skoro jsem se vyděsila.

„Miláčku." usmál se na mě, vstal a objel mě. Zmáčkl mi žebra, která očividně byla naražená a bolela jako čert.

„Dobře, to bolí." jako by si to až teď uvědomil, opatrně mě pustil a sledoval mě tím nejstarostlivějším pohledem, který dokázal.

„Omlouvám se. Cítíš se líp?" přešla jsem k druhé stoličce a posadila se taky.

„Cítila bych se líp, kdybych byla ve svém pokoji." zdůraznila jsem slovo ‚svůj'. Docela mě to vytočilo. A táta vypadal překvapeně.

„Noemi. Máš zlomená tři žebra, krvácela jsi do břicha a měla jsi vážný otřes mozku. To se ti stalo jen díky tomu, že se tam připletli VILS. Určitě se snaží zabít celou naši rodinu." zatnul pěsti. Dělal to vždy, když byl naštvaný. Do teď jsem nechápala jeho zlost ani nenávist k VILS ale jak se zdálo, měl k tomu důvod.

„Co se stalo?" vypadal rozzuřeně. Byl pořádně naštvaný.

„Měl jsem bratra, dvojče. Jmenoval se Jake. Pracoval pro ně, byl dokonce zástupce ředitele. Teď ho nahradila ta bruneta, která pomalu neumí nalít kafe." podíval se ven. Všimla jsem si, že se zatáhlo. To bude noc, povzdechla jsem si. „Byl chemik a biolog. Hlavně chemik, ale úžasný. Měl na základce čtyřku z chemie a to učitelku uplatil." zasmál se. Noemi velmi zajímal život jejího táty, nikdo o minulosti nemluvil. Dokonce neřekl, ani co měl včera na oběd. „Ale to je vedlejší. Nastoupil na střední pro nadané. Prostě jiný název pro VILS. V osmnácti se dostal na místo zástupce ředitele společnosti a vedl hlavní projekt za několik milionů." chvíli mlčel. Vstal a začal hledat krabičku plnou čaje. Zajímalo by mě, jak dlouho jsem byla mimo. Měl tady dokonce i hrnečky, které jsme měli doma. Musela jsem být pořádně mimo. „A selhal." zbystřila jsem. Na dramatičnosti přidaly kapky, které začaly dopadat na francouzské okno, které vedlo na verandu. „Měl za úkol stvořit a vycvičit deset dětí jako profesionální vojáky. Jenže někdo otrávil vodu pro budovu, ve které bydlily děti. Schytali to i nějací pracovníci, ale oba přežili. Pět dětí zemřelo. A zbylé začaly být agresivnější, než se předpokládalo. Jake si oblíbil jednu holku a pořád o ní básnil, jak je šikovná a tak. Dostal za úkol ji zničit. Od té doby měl sny o té holce, o VILS a zbláznil se. O dva měsíce později ho našli u něj doma předávkovaného léky." tak to je drsný. Nikdy by mě něco takového nenapadlo. Už docela chápu, proč je tak nesnáší, ale přece za tu nehodu nemohli.

„To je mi líto." táta vypadal špatně. Bez dalšího slova vstal a otevřel to velké francouzské okno, kterým vešel přímo do deště. Chtěla jsem mu něco říct, ale za prvé jsem nevěděla co, ale hlavně chtěl být sám. Tak jsem vyběhla do svého pokoje, zavřela okno, kterým mi pršelo na stůl, a začala vybalovat.

*Li-fi (Light Fidelity) je něco jako wi-fi akorát je to rychlejší, protože to přenáší světlo. Nevím jak víc to popsat. Na Wikipedii si to když tak najdete podrobnější.