Zmijozelská mrcha (HPFF)

Kapitola třetí-*Baletka.*

Dlouhou dobu jen tak nehybně ležela. Kromě rány kamenem se jí už nic nestalo. Po několika hodinách se začala probouzet. Jelikož byl teprve podzim, tak nebyla taková zima. Aileen byla sice zima, ale nebyla nijak extrémně promrzlá. Chvilku jí trvalo než se vzpamatovala. Nevěděla, jak se dostat do hradu, ani kde má hůlku. A navíc prošvihla svůj trest. Nechápala sice, proč si v takové situaci vzpomněla zrovna na trest, ale musela především řešit, jak z toho ven.

Byla si sice stoprocentně jistá tím, že jí její přátelé hledají, možná i profesoři. Jediní, kdo vědí kde je jsou poberti. Jenže ti to neřeknou, i kdyby tu měla zemřít. Začala tedy hledat hůlku. Byla již tma a tak viděla špatně. Po dlouhé chvíli konečně zahlédla svou hůlku. Ležela metr od ní. „Jak se k ní ale dostanu?" Šeptla neslyšně. Nenapadlo jí nic lepšího, než začít ječet. „Pomoc!" Zaječela. „Je tu někdo?" Ječela jako smyslů zbavená. „Co budu dělat? Co si jenom počnu?" Kvůli kouzlu, které jí nebylo známé se stále nemohla zvednout ze země. Zvedla tedy ruku, kterou měla položenou na břiše a natáhla se po dlouhém klacku který ležel kousek od ní.

Šťouchla do hůlky a pokusila se jí přitáhnout blíže. Stále se jí to nedařilo, šťouchala do hůlky a doufala. Naneštěstí se klacek zlomil. „No tak." Zachrčela. Z posledních sil klacek vztekle odhodila. Ozvalo se pouhé „Au" a Aileen usnula. Kdosi jí popadl a odnesl jí kdovíkam.

Když se Aileen probudila, bylo už ráno. Aileen rozlepila oči a začala se rozhlížet. Ležela na jakési mýtině a vedle ní praskal oheň. Trhla sebou a vstala. Kdyby sebou hodila, stihla by ještě vyučování, bylo sotva 5 hodin ráno. Aileen se tedy posadila a přemýšlela nad tím, kde se nachází. Byla někde v blízkosti lesa, ale nevěděla kde. Kousek od ní se povalovalo koště. Takže její únosce/zachránce uměl létat na koštěti. Z přemýšlení jí ale vytrhl hlas. „Omlouvám se za ten únos maličká." Aileen sebou polekaně trhla a začala koktat. „K-kdo-o jste?" Muž se jen usmál. „Já jsem tvůj strýc." Aileen zamrkala a upřela svůj pohled na muže, který má bát její strýc. „Aha, ale já vás neznám." Zamručela. „Ale brzy poznáš, času je dost. Teď tě ale dostanu do hradu." Řekl klidným hlasem. „Tak proč tu jsem, když mě vrátíte?" Bylo jí to líto, ale zároveň chtěla zpět. „Chtěl jsem tě vidět, dítě."

Nestihla ani odpovědět a ocitla se ve své ložnici na hradě. Ta už byla prázdná, ale budík ukazoval, že vyučování začíná až za půl hodiny. Umyla si tedy pouze obličej a převlékla se. Zbývalo jí už jenom deset minut, a tak se vydala rovnou na první hodinu. Zastavila se před učebnou lektvarů, kde už stál Regulus s Markem. Nečekala žádný pozdrav, věděla, že se bude zlobit. „Aileen!" Zaječeli oba a objali jí. Než stihli pokračovat, umlčela je. „Dneska, komnata nejvyšší potřeby, po vyučování." Oba chlapci jenom přikývli a dále to neřešili.

Vyučování ten den všem rychle uteklo. Aileen by byla ovšem radši, kdyby to trvalo déle. Netěšila se na vysvětlování. Nerada vysvětlovala důležité věci, ze kterých byla sama zmatená. Nedalo se ale nic dělat, slíbila to a měla v plánu to dodržet. Vydala se tedy do sedmého poschodí a třikrát prošla kolem zdi, přičemž si představovala útulnou místnost, kde si bude moci popovídat s přáteli, aniž by je někdo rušil. Když se konečně otevřeli dveře, vstoupila Aileen dovnitř. Pouze otevřela pusu a pozorovala vybavení komnaty nejvyšší potřeby.

„Páni." Vydechla. Takhle hezké to tu snad ještě ani nebylo. Je to vážně paráda. „Jo taky se nám tu líbí, ale mohla bys nás vnímat." Regulus s Markem se uchechtli. „Jé, já si vás nevšimla." Zasmála se. „My víme a teď bys mohla začít vysvětlovat." Aileen se nadechla a převyprávěla chlapcům, to kde celou noc byla. „Páni." Divili se oba najednou. „A to si se nebála?" Zeptal se Regg. „No já jsem vlastně byla většinu času v bezvědomí, nebo jsem jenom spala." Aileen pokrčila rameny. „A co vy? Stalo se něco zajímavého nebo tak?" Zamručela, očividně nechtěla, aby se její přátelé ještě na něco ptali. „Ani ne. Sirius spadl ze židle a porazil Kratiknota. No..Kratiknot teď leží na ošetřovně. Hrozně ho to pochroumalo." Všichni tři se začali hromadně smát.

Chvilku si ještě povídali o všem možném, ale poté se vydali Na večeři. Aileen ihned padl pohled na Siriuse, který se po velké síni promenádoval v růžových baletních šatech, vyprskla smíchy a tázavě se podívala na své kamarády. Bylo jí totiž jasně, že za to mohou oni. Kdo jiný také. „No...My jsme si jenom trochu hráli." Promluvila jako první Kate a Emily jí jenom přikyvovala. „No a takhle nějak to dopadlo." Rozesmál se Regulus. „Chtěli jsme použít něco horšího, ale tohle ze sebe nesundá tři dny." Aileen se rozesmála, ale zároveň na ní bylo vidět, že trochu posmutněla. „Ty snad nemáš radost?" Vyhrkl Regulus. „Mám...Ale chtěla jsem být u toho. Místo toho jsem trčela bůhví kde." Zamračila se a pustila se do jídla. Její přátelé už jí nechtěli rušit, protože se ládovala, jako by už měsíc nejedla.

„Tobě dneska nějak chutná co?" Usmál se na ní Mark. „Víš jakej mám hlad?" Zamumlala s plnou pusou. „Nevím, ale vidím. Půjdeme napřed, nevadí?" Aileen pokrčila rameny. „Jděte, v pohodě." Blondýnka tedy osaměla. Sice ne úplně, protože u stolu sedělo ještě mnoho spolužáků, kteří byli v její společnosti rádi, ale ona na nikoho neměla náladu. Dojedla tedy své jídlo a vydala se pryč z velké síně. Když procházela kolem Siriuse, neodpustila si poznámku, k jeho vzhledu. „Ahoj princezno." Zašklebila se a sledovala jeho reakci. „Ty zmijozelská mrcho! Co si mi to udělala?" Zaječel a zbývalo málo k tomu, aby vytáhl svou hůlku. „Já nic baletko, tentokrát ne. Já na to mám lidi, víš?" Uchechtla se a znovu si pečlivě prohlédla Siriusovi šaty. „Ale musím uznat, že se jim to vážně povedlo. Vypadáš vskutku jako princezna." Aileen se rozesmála a chystala se odejít. Sirius jí ale chytl za ruku. Aileen čekala, že jí jednu vrazí, nebo že jí začne vyhrožovat, ale neudělal to. Pouze jí podal malý kousek pergamenu. „Jdi." Zasyčel.

Aileen se tedy vydala do společenské místnosti. Těsně před vchodem si vzpomněla na pergamen, který stále svírala v ruce. Věděla, že kdyby si ho přečetla uvnitř, její přátelé by to chtěli řešit. Rozbalila tedy kousek pergamenu na kterém stálo. „Zítra před snídaní u jezera. Baletka Sirius." Aileen se rozesmála. Nechápala sice, proč jí to píše, proč se tak podepsal. Už vůbec ovšem nevěděla, z jakého důvodu jí jeho pozvání k jezeru nevadí. Nejen že tam měla v plánu jít, ona se dokonce i těšila. Což nebylo zrovna normální, aby se ona, Zmijozelská princezna, těšila na jednoho z pobertů.

Při vstupu do společenky se tedy snažila zakrýt to nadšení, které se nyní uvnitř jejího těla nacházelo a v klidu si přisedla k holkám. „Kde máte kluky?" Kate i Em se na Aileen podívali. „Už šli spát nebo co. A co ty? Kde si byla tak dlouho? Neříkej mi, že jsi doteď jedla." Usmála se Kate. „To víš, hádek se Siriusem není nikdy dost." Všechny dívky se rozesmáli. Kate a Em byli sopíše pobavené, ale Aileen ta byla šťastná.

Po chvíli se dívky skutečně vydali do své ložnice. Okamžitě jak si lehli, tak všechny usnuli. Ráno, když dívky ještě spali, se probudila Aileen. Popravdě nemohla spát, tak moc byla zvědavá, tak moc chtěla vědět proč se s ní chce Sirius sejít. Oblékla se tedy do školní uniformy a upravila si vlasy. Zkontrolovala svůj vzhled v zrcadle a odešla směrem, kde se nacházela komnata nejvyšší potřeby. Třikrát prošla kolem zdi a skutečně, dveře se objevily. Pomalu dveře otevřela, ale to, co uvnitř viděla, jí vyrazilo dech.

Taaaak, po delší době nová kapitola, sice taková kratší a méně kvalitná, za což se omlouvám, ale koncem prázdnin toho je zkrátka moc. :))