Sweet serial killer

34.

Jared mě pozoroval s naprosto zoufalým výrazem. Všimla jsem si slzy, která se třpytila v koutku jeho oka. Chystal se něco říct, zřejmě mě chtěl dál přemlouvat o své nevině. A pak najednou celý jeho obličej povolil, výraz mu z tváře zmizel a slza se svezla po jeho bledé tváři až k bradě. Jared zůstal ještě několik vteřin vzpřímeně stát, než se celý nahnul ke straně. Jeho tělo vzápětí dopadlo na tvrdou zem.

Dívala jsem se na jeho tělo na zemi, aniž bych chápala, co se stalo a proč spadl. Nedošlo mi to ani ve chvíli, kdy jsem si všimla, že se pod jeho hlav u objevuje krev. 'Víc krve už ne,' pomyslela jsem si otupěle. Možná jsem to řekla nahlas, ale nemohla jsem si být jistá.

Zrak jsem odtrhla od těla, až když jsem uslyšela hlasité vydechnutí, ve kterém zněla úleva. Danny. Stál krok od místa, kde ještě před pár vteřinami stál Jared a ve svěšené ruce svíral Olíviinu oblíbenou vázu. Většinou v ní bývaly květiny, které Olívie každý týden měnila, ale v poslední době na to neměla čas, takže váza zůstávala prázdná. A teď byla na jejím spodku rudá skvrna.

Danny vypadal překvapeně. Jako by se sám ještě vzpamatovával z toho, co právě udělal. A v tom rozhodně nebyl sám. Jeho šedé oči se přesunuly na mě a nervózně mě pozorovaly. Čekal, co udělám, jak zareaguju. Dělal, jako bych to byla já, kdo držel v ruce zbraň, která před malou chvílí poslala Jareda k zemi jako pytel brambor.

„Amélie," promluvil ke mě opatrně tichým hlasem. Když jsem nereagovala, zvýšil hlas a přiblížil se ke mně. „Amélie, poslouchej mě. No tak, potřebuju, abys mě teď vnímala," naléhal. Když si všiml, že jsem celou dobu sledovala jeho ruku, položil vázu na zem vedle sebe a popošel ke mně ještě blíž.

„Proč?" zašeptala jsem, zoufalá najít nějaký smysl v tom, co se dělo.

„Co proč?" zeptal se Danny. Ještě nikdy jsem ho neviděla tak znepokojeného. Natáhl ke mně ruce, jako by mě chtěl chytit za ruku, ale na poslední chvíli si to rozmyslel a zase je spustil. „No tak Amélie, musíme odsud, musíme jít na policii, abychom jim mohli říct, co se stalo."

„Proč bych ti měla věřit?" trvala jsem si dál na svém, zatímco jsem se snažila zvětšit vzdálenost mezi námi.

„Co?" zeptal se naprosto zaraženě, jako by ho do té chvíli ani nenapadlo, že bych mu nemusela uvěřit. „O čem to mluvíš?"

„Jak mám vědět, že si Olívii nezabil ty. Podívej se, co si udělal Jaredovi. Jak mám vědět, žes to neudělal-" říkala jsem první, co mě napadlo, filtr mezi mým mozek a pusou se vytratil.

„Amélie!" okřikl mě pohoršeně, jako by snad to, že jsem ho mohla urazit tím, co jsem říkala, bylo v tu chvíli důležité.

„jen abys mi mohl říct svou verzi dřív, než to stihl on. Jak mám vědět, že mi nelžeš a nepokusíš se mě zabít ve chvíli, kdy se k tobě otočím zády?" pokračovala jsme a ignorovala jsem rostoucí pohoršení v jeho tváři. Zatímco jsem mluvila, posouvala jsem se pomalu ale jistě blíž ke dveřím.

„Amélie, proboha poslouchej se! Jasně, že jsem Olívii nezabil!" vykřikl zoufale. Kdyby to byla jiná situace, možná by mě zarazilo, že to bylo poprvé, co jsem Dannyho slyšela křičet. Zarazila bych se zřejmě nad tím, že jsem nikdy neviděla, aby ho něco vyvedlo z míry. Vždycky vypadal, jako by měl všechno, především sebe a to, jak reagoval, pod kontrolou, ale v tu chvíli vypadal naprosto vyvedený z míry.

Jenže na nic z toho jsem se v tu chvíli nesoustředila. Soustředila jsem se na to, jestli bych mu měla uvěřit, jestli mi říkal pravdu, jestli to celé jen na Jareda nehodil, protože ten se v tu chvíli nemohl nijak bránit, o to se Danny postaral. Ale taky jsme přemýšlela nad tím, jestli na tom vůbec záleželo, jestli bych prostě neměla předstírat, že jsem mu to spolkla i s navijákem, abych se odtamtud mohla dostat a při první příležitosti bych se mu ztratila a šla na policii.