Malibu, my new home ✔

Prolog

Vždycky jsem si myslela, že hrdinové Marvelu neexistují. Ale jakmile jsem se objevila na neznámém místě, které mi přeci jen bylo od někud povědomé, naprosto mě to přesvědčilo.

Jmenuji se Kirsten Starková. Ano - opravdu Starková. Můj adoptivní otec je Antony Stark - miliardář, playboy, génius, vynálezce a nelze opomenout, Iron Man. 

A Pepper Poots je něco jako má adoptivní matka.  

Bylo mi šestnáct, když se stala ta nehoda. Kdyby mě můj otec nezachránil, nejspíš bych neslavila své osmnácté narozeniny. 

O dva roky dříve...

Nemohla jsem uvěřit, že jsem utekla z domova. Ale měla jsem k tomu své důvody. Když se před třemi měsíci zabil můj biologický otec na motorce, matka mi to stále vyčítá: kdyby prý nebylo mě, nic by se nestalo.

°Vzpomínka°

Tehdy jsem byla na párty u mé nejlepší kamádky. Všechno probíhalo úplně v pohodě, dokud na mě neupřel pohled nějaký slizký, starý chlap. Pokoušela jsem se dostat z jeho dohledu, ale pořád mě sledoval. Děsilo mě to, vytáhla jsem nenápadně z kabelky  mobil a vytočila jsem tátovo číslo. 

,,Ahoj Kiki, užíváš si párty? Jak se..."

Skočila jsem mu do řeči.

,,Tati! přijeď pro mě! Hned!" Volala jsem napůl křikem, napůl šeptem.

,,Děje se něco, Kirsten?" Zeptal se starostlivě.

,,Sleduje mě! Nějakej starej chlap! Prosím přijeď! Začínám se opravdu bát! Přijeď co nejdřív!" 

,,Zlato, do pěti minut jsem u tebe! Běž někam, kde je víc lidí!"

Šla jsem tedy za svou kamarádkou.

Ale táta se neobjevil. Už jsem čekala deset minut. Napadlo mě, že stojí nejspíš v nějaké koloně. Anett mi nabídla, že mě hodí domů a tátovi zavolám, až přijedu. 

Nasedly jsme do jejího auta a vyjely. Cestou jsme se bavily, všechno bylo v pohodě, když vtom náš pohled upoutala blikající sanitka. Zastavily jsme. Viděla jsem, jak odnáší zraněného - mého otce. V tu chvíly všechno probíhalo zpomaleně. Zprudka jsem rozrazila dveře auta a běžela - nebo se spíš pokoušela běžet, ale mé nohy mi to nedovolily. Podlomila se mi kolena a já se skácela na zem. Oběma rukama jsem si zakryla obličej. 

,,Tati! Né!" Volala jsem hystericky, ,,To ne!"

Můj pravý otec byl mrtvý. Jel moc rychle, bál se o mě. Bylo to od něj správné, ale matka si to nemyslí. Pořád mi to vyčítá. Je marné jí vysvětlit, že mi opravdu chybí. Žít s matkou je hrozné. Právě táta byl ten člověk, u kterého jsem vždy našla zastání, měl mě moc rád a někdy se s mámou kvůli mě i pohádali. Matka mi vyčítá, že jsem za jeho smrt mohla já. Nechtěla jsem o tom s nikým mluvit. Potřebovala jsem se uklidnit, bylo toho na mě moc. 

Nechápu, jak jsem si mohla myslet, že utéct z domova je ideální řešení. Byla to hloupost. Říkala jsem si, že se vrátím, ale pokud by to moje matka zjistila, nevím, co by se stalo. Její zlost by si nikdo nedokázal představit. 

A co se dělo dále? To bych vážně neměla vysvětlení...