Malibu, my new home ✔

6.

Někdo klepal na dveře mého pokoje.

Ještě než jsem stačila říct ,,dále", ve dveřích stála Pepper s Tonym a v ruce drželi krabici.

,,Kiki! Máš přece narozeniny! Kdepak se ti vytratil úsměv?" Řekla vesele Pepper.

Otevřela krabici. Usmála jsem se. Dobře - teď už jsem měla úsměv od ucha k uchu.

,,Tak co! Dělal jsem ho sám, celkem slušný, ne?"

Tak teď už jsem se chlámala tak hlasitě, že bych probudila i Buckyho, když ,,sladce spal" v ledu. Protože tak křivý dort jsem snad ještě neviděla.

,,Tony! Tak to jsi celou tu dobu dělal v dílně!"

,,Nooo... Ne tak docela! Pojď se mnou."

Následovala jsem ho spolu s Pepper do dílny.

Tony si stoupl doprostřed místnosti a začal se měnit na známého Iron mana.

Ano - věděla jsem, že je můj otec Iron man, ale měnit se ho na něj ještě neviděla.

Bylo to fascinující, jak někdo může být tak geniální, že tohle vyrobil.

Vyletěl ven z dílny (nebo snad garáže) a nejspíše chvíli kroužil nad Malibu, potom přistál na balkoně. Spolu s Pepper jsme přišly k němu.

Jen jsem na něj beze slova hleděla.

,,Teď ty, Kiki!"

Udiveně jsem se zeptala: ,,Já?" a ukázala na sebe.

Tony přikývl.

,,Nikdy jsem v tom neletěla!"

,,Všechno je jednou poprvé. A svůj oblek bych jen tak někomu nepůjčil... Pojď se mnou!" Usmál se a vedl mě zpět do dílny.

Následovala jsem ho.

Podal mi stejné zařízení, jako má on. Vyzkoušela, jak to funguje - bylo to neuvěřitelné. Sama jsem si zkoušela ten oblek. Spoustu malých kovových částic se spojovalo a dohromady tvořily jakoby brnění.

Pohlédla jsem na sebe do zrcadla. Můj oblek byl celý zlatý, se světle modrými detaily.

Prohlížela se a opravdu nemohla věřit svým očím. Byl to ten nejhezčí dárek, který jsem kdy dostala.

,,Děkuji! Děkuji moc! To jsi pro mě vyrobil?! Ty jsi... Úžasnej!"

,,Nemáš zač, Kristen"

Teď se v tom naučit lítat... Ok... Jdeme na to!

Doopravdy jsem vzlétla! Pomalu se to pokoušela učit ovládat. A nebylo to tak složité. Bylo to ... Zkrátka úžasné.

Tony se taky proměnil a letěl za mnou.

Vznášeli jsme se nad pláží a na obzoru mohli uvidět špičky mrakodrapů v Los Angeles. A za námi nekonečný oceán i členité pobřeží známého Malibu.

Nedokázala jsem popsat tu radost, ale i nadšení, které mi tohle dalo. Nikdy jsem nedostávala moc dárků.

Od té doby, co táta podlehl zranění při autonehodě, matka by si na mě nevzpomněla. A peníze na to měla, jen je nechtěla dávat do někoho, o koho nestála. Vlastně, ani tak o peníze ale nešlo. Nerada na to myslím. Ale říkám si, že tam ta rodina už pro mě není rodinou. Měla jsem takové štěstí, že si mne někdo adoptoval...

Vrátila jsem se do svých vzpomínek.

,,Tak jak se ti to líbí?" volal mi Tony.

,,Jo! Moc!"

,,Poletíme už domů, nebo tedy aspoň já. Jestli chceš, můžeš za mnou přiletět později."

Chvíli jsem jen tak volně poletovala. Všimla si černého auta, které parkovalo před naším domem.

Kdo to může být? Tony moc návštěv nemá...

Pak jsem si ale vzpoměla na pana Furyho.

Tak oni se k nám stěhují Avengers!
To bude mít Tony ale ,,radost"!

Letěla na balkon svého pokoje. Nechtěla jsem jít hlavním vchodem - jen tak.

Vyšla ven na chodbu a opřela se o zábradlí. Aspoň jsem tak mohla uvidět, co se tam dole děje. Stál tam Tony a štěkal na Steva Rogerse nějaké poučky typu:

,,Pokud něco rozbiješ, hradíš vše ze svého účtu!" nebo ,,Zapomeň na to, že budeš chodit po mé dílně jak doma! Jestli se jenom přiblížíš k mé práci tak uvidíš!"...

No jo... Když mu něco zkazí náladu, kazí ji všem okolo. Ale s tím už jsem se já i Pepper dávno smířila.

Scházela jsem dolů po schodech.

,,No a pokud tě to zajímá, tohle je moje dcera Kirsten. Kiki? Jsi tam někde? Pojď pozdravit strejdu Steva!"

Přihlížela jsem si ho. Byl to Kapitán Amerika? Nejspíš.

,,Kiki. Teda... Kirsten Wilsonová Starková." Potřásla jsem si s ním rukou.

,,Steven Rogers. Kapitán Amerika."

Tupě jsem se usmívala a nevěděla, co říct. Tak se k nám nastěhovali postupně všichni Avengers... Tak to bude veselý!