Temnou ulicí se nese odbíjení kostelních zvonů. Na chvíli se zastavím a počítám. Dvanáct. Magický čas. Zrovna zvedám jednu nohu z kaluže, v níž stojím, a chci opět vyrazit kupředu, když se ozve halekání.
“Stylesi! Hej, Stylesi, seš to ty?” Nejraději bych dělal, že nejsem, ale přeci jen se musím trochu bavit s lidmi. Moje noha dopadne zpět do vody, až se bláto rozstříkne kolem. Neochotně zvednu pohled za hlasem a spatřím přesně to, čeho jsem se obával. Upírá se na mě pět párů očí, na chodníku proti mně stojí skupinka mých spolužáků. Pomalu dojdu až k nim, ruce v kapsách a zírám skrz ně.
“Jdeme někam do klubu, Harry, nechceš se přidat?” Malá prsatá Katie se na mě mile usměje. Smůla, že můj pohled sklouzává spíš k blond klukovi vedle ní. Pokrčím rameny a kývnu, dál pokračuji tmou za nimi. Katie trochu zpomalí, aby mohla jít vedle mě. Její blonďatý kamarád, Thomas, mě probodává varovným pohledem.
“Eh, takže Harry, cos dělal o půlnoci venku?” ptá se mě, její hlásek je ještě tenčí, než obvykle.
“Rozhodně nečekal na tebe,” utrousí Johny, všichni se smějí, až na mě a Katie. Ignoruji jeho poznámku a pokrčím rameny.
“Mám rád tmu.”
„Takže upír. Já to věděl.“ Zatnu zuby. Přesně proto s nimi nikam nechodím, jsou to neotesaná zvířata. Tedy… alespoň většina z nich. Laurenin řehtavý smích se nese nocí ještě hodnou chvíli. Katie se nejspíš rozhodne, že Thomas je lepší partie, protože po zbytek cesty se baví s ním. Ale co, já se o její zájem neprosil. V duchu zoufale křičím, ale už se od nich nemůžu odpojit. Ne s čistým svědomím. Když se zastaví, málem vrazím do Lily, která jde jako poslední. Podmračeně mě sleduje, já si jí ale nevšímám, nedůvěřivě se rozhlížím kolem sebe, až spatřím pochybně vyhlížející klub.
“Sem vy chodíte?” Můj hlas téměř splyne s basy, rozléhajícími se uličkou.
“Nechtějí tu po nás občanku,” zahihňá se Lauren, zatímco Katie mě uklidňuje: “Vevnitř to vypadá líp než zvenku.” V to upřímně doufám. Nad vchodem poblikávají neonová písmena, jedno z nich ale nefunguje, proto nápis FUN vypadá spíš jako UN. Ze zdí všude okolo opadává omítka a u stripklubu přes ulici pospává bezdomovec. Zatřesu hlavou a snažím se vypadat uvolněně, když je následuji dolů po strmých schodech. Okamžitě mě oslní světlo, odrážející se od stříbrné koule zavěšené na stropě, do nosu mě udeří pach potu a cigaretového kouře a hudba je tak hrozná, že mám pocit, že už mi v životě nebude znít v hlavě nic jiného, než ten pošahaný refrén. Na druhou stranu, opravdu to vypadá líp než venku, je to prostorné a snadno se tu ztratím v davu. Skvělé.
“První je na mě,” prohlásí rádoby hrdinsky Johny, všichni zamíříme k baru. Jakmile se přede mnou objeví první drink, přestanu se starat o okolí, zkrátka vypnu a bavím se. Ani si neuvědomuji jak, ale najednou tančím na parketu mezi značnou spoustou lidí a hudba mi zní, jako nejlepší píseň všech dob. Vtom mou pozornost upoutává jakési povzbuzování, vydám se tím směrem k lidem, seskupujícím se do kruhu kolem zdánlivě prázdného prostoru. Když se ale protlačím ke středu, zaregistruju tančící osobu. Hnědé vlasy mu trčí do všech stran, oči soustředěně zavřené, jen se vlní do rytmu. Ten kluk je snad zrozený hudbou. Každý jeho pohyb perfektně navazuje na ten předchozí, dokonale sedí do každého tónu, basu či jen elektrického zadunění. Blíží se konec písně, výška zpěvu se stále stupňuje a jako naprostý závěr následuje sólo na bicí. Při posledním úderu do činelů se prudce napřímí a otevře oči. Směřují na mě. Propaluje mě akvamarínovými diamanty, další song už dávno začal, ale on ze mě nespouští pohled, stejně jako já nemůžu odtrhnout ten svůj od něj. Jako by o něčem přemýšlel. Slyším, že lidi skandují, rozpoznávám slovo tancuj, ale nemůžu se k nim přidat. Jeho pohled mi to zakazuje. Po pár vteřinách, jež se mi zdají jako celé hodiny, ke mně natáhne ruku dlaní nahoru. Zdrženlivě zvednu paži, najednou se mi zdá, jako by povzbuzovali mě.
Tancuj. Střelím pohledem z jeho očí na obrovskou masu lidí.
Tancuj. Přímo naproti mně stojí Katie, mlčí a paže má založené na prsou.
Tancuj. Další pohled na jeho obličej mě zbavuje veškerých zábran i pochybností, jakmile se konečky prstů dotknu jeho dlaně, celý klub se rozvíří. Dokážu vnímat jen jeho, je všude. Slyším jen hudbu, na níž tančíme, vidím jen jeho bezchybný obličej, cítím jen jeho vůni. Najednou jako by mé tělo samo vědělo, co má dělat, následuji jeho pohyby, sladím se s ním, je nám určeno spolu tančit. Ještě se k němu přiblížím, tancujeme tělo na tělo, jeho dlaně se chytí mých boků. A jako se při minulém závěru zastavil a spatřil mě, u tohoto konce otevře oči a šibalsky se usmívá. Opět slyším jakési bicí, působivý virbl před tím, co následuje. Vplete prsty do mých vlasů na týle, přitáhne si mě blíž a přitiskne rty na mé. Kolem zní rozjařený jásot, připadám si, jako by se začal celý vesmír točit kolem nás dvou. Jako zázrakem se lidé přestanou zaobírat námi, zase jsou zaujati sami sebou. Jeho ruka sjede dolů, přes mou šíji a rameno zpět k bokům, pak se ode mě odtáhne.
“Mám žízeň,” zavýskne, konečně slyším jeho hlas, a táhne mě k baru.
“Jak se vlastně jmenuješ?” ptám se udýchaně, objednávaje nám oběma pivo.
“Jsem Louis. Louis Tomlinson. Zapamatuj si to, jednou budu určitě slavný,” směje se a lokne si.
“Kecá,” ozve se barman a s úsměvem ho sleduje.
“Pokaždý se jmenuje jinak. Nikdo neví, kdo vlastně je.” Hnědovlásek nevinně zakoulí očima.
“Když se mi někdo fakt líbí, hned mu řeknu pravé jméno. Ale jak můžeš vědět, že zrovna Louis není moje pravý já?” Nemůžu. Hned ale vím, že s ním chci strávit co nejvíc času, ať už je kdokoli. Louis.
“Můžeš zažít nezapomenutelnou noc s Louisem. Nebo...” Gestem obsáhne parket plný lidí. Vstane a houpavým krokem míří ven. Rychle vytáhnu bankovku a položím ji na bar.
“Dobrá volba,” slyším ještě od barmana, to už ale běžím po schodech za ním. Srovnám s ním krok a překvapeně zvednu obočí, když mě chytí za ruku, naprosto přirozeně. Jako bychom se znali věky a ne pár minut. Usměje se na mě ale vtiskne mi polibek. Jako vždycky, když udělá něco takhle intimního, cítím, že je to správné a že tak to má být. Na motýlky v břiše si snadno zvykám, nemohu se jich za celou noc zbavit. Ale jeho doteky jsou nevinné, i přes svou drzost nikdy nezajde dál, než k polibkům. Měl pravdu, je to nezapomenutelná noc, naprosto dokonalá. Nic ji nemůže zkazit, snad až na-
“Svítá,” podotknu, prsty propletené pevně s jeho.
“Popelka musí jít.” Stisknu mu ruku pevněji. Má to jediný význam.
“Nechoď.” Přivine se mi na hruď.
“Chceš něco vědět? Ještě nikdy jsem se nebavil tak, jako s tebou. A že už jsem toho zažil.”
“Kdo jsi?”
“Své jméno jsem ti řekl. Jestli mi věříš, to už je na tobě.” Sahá do kapsy a když ruku vytáhne, drží v ní cosi stříbrného.
“Tohle,” vymaní prsty z mého sevření.
“máš,” vlepí mi rychlý polibek na rty.
“abys na mě nikdy nezapomněl.” Spojí ruce za mým krkem a zapne mi kolem něj lesklý řetízek. Pak se otočí na patě a odběhne pryč.
“Nezapomenu,” vydechnu do prázdné noci, nad obzorem vidím vycházející slunce a nenávidím ho.
Probouzím se po poledni ve své posteli. Ovládá mě mrazivý strach, že se mi to všechno jen zdálo, ale když vyskočím na nohy a podívám se do zrcadla, úlevně se usměju. Na krku se mi vyjímá řetízek, na němž se pohupuje malý přívěsek ve tvaru letícího ptáčka. Hlavou se mi rozezní jeho hlas. Když jsem byl malý, chtěl jsem vychovat holuba. Jenže Kevin se na mě potom vykašlal. Všechno, co vypustil z pusy, ať už to dávalo sebemenší smysl, dotvářelo tu skládačku, složenou z nás dvou.
Musím ho najít.
