Posel

927 47 7
                                    

Právě se začalo rozednívat, po polích se válely obláčky mlhy, které tu zbyly z chladné noci a celá krajina se probouzela do slunného rána, když z Chesterfileského hradu klusem vyjel muž na statném popelavě šedém oři a zmizel v nejbližší zatáčce. Zjevně se chtěl za každou cenu vyhnout Sherwoodskému lesu, protože se jal jej objet daleko delší cestou místo toho, aby si zkrátil cestu skrz něj.

Během pár minut po poslově odjezdu se celým krajem začaly ozývat zvuky každodenního života. Kohouti oznamovali, že je již ráno a že je nejvyšší čas vstát. Kozy a krávy se začaly dožadovat ranního podojení a ostatní dobytek upozorňoval, že je potřeba jej nakrmit. A zatím co lidé se začali probouzet a obstarávat svá hospodářství, tak se mlha začala zvedat k obloze, kde se pomalu měnila v mraky plné vody.

Díky tomu se během dopoledne krásné sluneční ráno proměnilo v pošmourný a deštivý den. Déšť, který z oblohy padal byl sice vytrvalý, ale naštěstí nebyl nijak vydatný, takže hlína na polích byla měkká a lehko se obdělávala a to i přes to, že se pod jejich nohama místy měnila v bláto či špinavé kaluže.

A právě do tohoto počasí se krátce po poledni vyloupl jezdec v tmavě hnědém plášti a mířil si to přímo do Sherwoodského hvozdu, jako by nevěděl, ne co tam může narazit. Nebo jako kdyby to věděl.

Jakmile vjel do lesa zmírnil hřebcův cval na pomalou chůzi. Stáhl si kapuci pláště nad čelo a začal se rozhlížet kolem sebe. Díky hustému větvoví bylo v lese sucho a tak se s každým koňským krokem rozléhal zvuk dutého úderu, který byl občas přerušen cinknutím jak hřebec zavadil podkovou o kámen na cestě.

Z pohybů očí- jediné části obličeje, která byla vidět, jelikož nos a ústa byly schovány pod tmavým šátkem- bylo jasné, že jejich majitel více spoléhá na sluch, než zrak. Teprve ve chvíli, kdy zachytil lomoz z lesa otočil hlavu, aby zkontroloval, co bylo jeho příčinou.

Když byl kůň už dobrý kilometr hluboko v lese, tak se jezdec rozhodl poprvé narušit okolní ticho.

„Robine!" zvolal šátkem zadušený hlas, který by nikoho nenenchal na pochybách, že patří ženě.

„Robine! Vím, že tu někde jsi, tak vylez!" 

Po pár metrech dívka z koně seskočila chytla jej za uzdu a pokračovala v cestě vedoucí napříč lesem od severu na jih. Držela se v jejím středu, jako kdyby se bála, že jen přiblížení se k jejímu okraji zapříčiní, že se v lese ztratí.

„No tak Hoode! Přeci se nenecháš prosit." Žena pokračovala dále v cestě. Na sobě cítila několik párů očí. Pokud chtěla mluvit s králem lesa, tak to musela vydržet. Bylo ji jasné, že Hood nebude držet stráž u cest. A i kdyby ano, tak by musela mít opravdu štěstí, aby stál na stráži zrovna u té cesty přes les, kterou si ona vybere. Takže musela počkat, až pro něj někdo zajde. A to může trvat hodiny.

Samozřejmě se mohlo stát, že se lidé lesa rozhodnou pro Robina vůbec nevydat. Nebo on dojde k názoru, že mu nestojí za to riziko ukazovat se cizímu člověku. Pevně doufala, že ani k jednomu z toho nedojde a ona se ten den s Robinem potká. Potřebovala s ním totiž nutně mluvit.

Ještě hlouběji v lese, na jednom z jeho mnoha palouků stál tucet mužů. Nejmladšímu z nich mohlo být patnáct, nejstaršímu něco přes čtyřicet. Jedenáct z nich pozorovalo dvanáctého. Vysoký černovlasý muž, jehož neudržovaný vous měl alespoň částečně skrýt jizvu, která začínala kousek pod levým okem a vedla přes rty až doprostřed brady, snad zakrýt jeho pravou totožnost, držel v levé ruce luk a v pravé šíp. Následně se otočil k jednomu z terčů vzdálených asi jen deset metrů od mužů. Po celou dobu promlouval ke zbytku skupiny.

Anna a RobinWhere stories live. Discover now