Prolog

946 93 9
                                    


Všichni jim říkali Barevné panenky. Panenky kvůli cukrkandlovým úsměvům, řasám mrkacích panen, bledé kůži, drobným ručkám a malému vzrůstu. Barevné kvůli modrým, oranžovým a růžovým loknám. Jen ony věděly, že to jsou pouze věrohodně vypadající paruky, protože jejich tmavé vlasy by se odbarvením zničily.

Pro Panenky byly jejich vlasy něco jako škrabošky. Schovávaly se pod nimi jako děti na karnevalu pod své masky. Na tom by nebylo ale nic divného. Jenže ony se chovaly v parukách úplně jinak než bez nich. 

Ony sami si taky říkaly Barevné panenky. Ale jenom proto, že jejich životy bez paruk žádné barvy neměly...

...

V ruce držím novinový ústřižek a očima hledám název této ulice. Prosím, ať je to Kávová ulice! Usměju se. Hledám novou kavárnu v Kávové ulici. Ať už tady ten pronájem zařídil kdokoli, tak měl smysl pro detail. To se mi líbí.

Konečně spatřím vínový štítek s vytouženým názvem. Zhluboka se nadechnu a vydám se hledat novou pobočku známé kavárny Darker than black. 

Když jsem byla naposled v Praze na veletrhu Svět knihy, tak mě moje kamarádka žijící v tom velkoměstě, vzala do jedné kavárny tohoto názvu. Byla to uhlazená kavárna s krásnou atmosférou, stoly a židlemi z tmavého dřeva a smetanově bílými doplňky. Servírky nosily jako uniformu šedo-bílé košile a úzké černé kalhoty. Působilo to obyčejně a zároveň slavnostně, což mi tehdy přišlo kouzelné.

A teď se Darker than black, kavárna známá extrémně tmavou kávou s výraznou chutí i vůní, otevírá i v našem Jihlavském zapadákově.

Ale inzerát v novinách, který jsem žmoulala v dlani, výslovně žádal dívky s nezvykle barevnými vlasy, což mi do téhle kavárny nesedělo. Pokrčila jsem rameny a prohrábla si svou modrovlasou paruku. 

Nebyla to levná paruka za pár korun od vietnamců, ale drahá a propracovaná záležitost, kterou jsem si na hlavu připevňovala velkým množstvím pinetek. Milovala jsem tuhle modrou krásku. Byla to moje maska, pod kterou se schovával strašpytel náhle se chovající jako impulzivní a věčně veselá holka. Vždycky jsem si přála taková být, ale nikdy jsem na to neměla odvahu.

"Dobrý den? Přišla jsem na inzerát v Jihlavských listech. Chtěla bych tu pracovat," řeknu zmateně, když vidím u baru holku s oranžovými vlasy, která připravuje kávu pro dívku s růžovými a fialovými vlasy v copu.

"Tak to jsi tady správně," zazubí se se fialovláska a zrzka jí podá kávu. Pozdraví mě a vyjde z ní, že je taky uchazečka. Pak ukáže na zrzku a sdělí mi, že je to majitelka téhle kavárny, která nejspíš má s pražskými kavárnami společné jen jméno.

"To je paruka?" zvedne ke mně zrzka oči.

"Promiňte, ale ano. Mám hodně tmavé vlasy a odbarvování by je zničilo," vyhrknu a zrzka se poprvé usměje.

"Já a tady Violka jsme na tom stejně. Jsi mi hrozně sympatická a obsluhovat se naučí každý. Ta práce je tvoje, Trnko. Tvoje taky, Violko," zasměje se a září jako sluníčko. S Violkou se na sebe překvapeně podíváme. Ani jedna jsme to nečekaly tak rychlé.

"Ehm, děkuju. Jmenuju se Amálie Kostková, ale Trnka zní krásně," řeknu rozpačitě. Zrzka se na mě otočí a přikývne. 

A když odejde dozadu, tak se s Violkou úplně spontánně obejmeme. 

"Jsem Viki Kopřivová, ale její přezdívky jsou vážně skvělé, takže mi klidně říkej Violka. Mám ti říkat Trnko?" zeptá se mě moje budoucí kolegyně a já přikývnu.

"Měli bychom naší šéfové taky vymyslet přezdívku!" nadchnu se a obě začneme přemýšlet nad oranžovýma květinama. Nakonec se shodnem.

"Šéfová, můžeme vám říkat Bery?" zavolá Via a z místnosti vykoukne zrzka.

"Co to má společného se jménem Alex?" nakrčí šéfová čelo a já si uvědomím, že má moc hezké jméno. Violka do mě strčí, abych to vysvětlila.

"No, vy nám říkáte přezdívkami podle květin a nás napadly gerbery. A Bery nám přišlo hezké," začervenám se a napjatě čekám na její reakci. 

Zrzka obejde pult a stoupne si vedle nás. Stiskne nám ruce a usměje se, že je to skvělá přezdívka. Za chvíli si všechny tykáme.

V následujících měsících se kavárna Darker than black stala mým druhým domovem. Kavárna se stala nečekaně rychle oblíbenou a my tři jsme byly v našem živlu. Tři dívky s barevnými vlasy, sladkými úsměvy a problémy pod maskou. 

A takhle to všechno začalo. 

Jsme Barevné panenky a tohle je náš příběh.


Tak jsem začala psát zase něco nového. Jsem hrozná, já vím :) Každopádně bych neměla klid, kdybych to nenapsala. Stávající povídky, tzv. Nelétavá a VpKaP budu snad normálně psát dál, nebojte se :)

Budu ráda, když mi napíšete, co si o Panenkách zatím myslíte, vážně by mě to zajímalo!

Vaše SakuraLao

Barevné panenkyKde žijí příběhy. Začni objevovat