Barevné panenky

4. - Trnka

Pozoruju, jak Bery roztřesenou rukou zamyká dveře. Jásavě oranžovou paruku má schovanou ve velké kožené kabelce a bez ní to prostě není ona. Od chvíle, kdy si ji nechala sklouznout z hnědo-šedých vlasů, je nepřirozeně zakřiknutá a až moc mi připomíná moji hnědovlasou maličkost. Až na to, že ona teď souhlasí úplně se vším, co řeknu.

Znám ji, takže vím, jaký problém má s nesouhlasem. Pramení to z toho, že je vychovávána despotickým a krutým otcem, kterému se vždycky musela podřídit.

Ale když měla zařídit jihlavský Darker than black, tak si jedinkrát prosadila svou a doteď je za to trestána. Otec měl představu na chlup stejné kavárny, jako jsou ty pražské. Bery si to vysnila jinak a tak to takhle udělala. Za to měla můj obdiv.

„Bery, zvládneš to. Hlavně se neboj. Nezapomeň – já a Via budeme vždycky na tvé straně," obejmu ji a rozloučím se s ní. Přikývne a vydá se opačným směrem, co já. Neohlíží se.

Opřu se o zeď kavárny. Můžu si vůbec dovolit, se sesypat? Ne, nemůžu. Violce se něco stalo a Bery žije v neustálém strachu z otce. Nesmím nechat svoje jediné kamarádky upadnout do temnoty.

...

„Ahoj!" zavolám a zabouchnu dveře. Rychle se vyzuju z plátěných bílých bot a zamířím do obýváku. Můj mladší bráška sedí u pohádek a sleduje Houbu Boba. Posadím se vedle něj a společně sledujeme, jak

Spongebob je jedna z těch pohádek, u kterých se vždycky směju a používám je jako spolehlivý lék na depresi. Dneska se s ním dívám jen na jeden díl a pak jdu najít rodiče. Moje mamka sedí u notebooku a bůhví co tam dělá. Ztratila jsem přehled.

Táta mi zamává, ale dál mluví do telefonu. Statečně se usměju a z ledničky si vezmu jogurt. Společně se lžičkou si ho odnesu do pokoje, kde v tyhle dny večeřím. Když přijdu pozdě jako dnes, tak jím sama. Ačkoli se má naše rodina ráda, tak během večerů jako je ten dnešní si připadám osamělá.

Vím, že ostatní Barevné panenky jsou na tom hůř, a proto bych se neměla litovat. Ale takhle jednoduše to nejde. Položím svou večeři na psací stůl a sednu si k zrcadlu. Opatrně si z vlasů vyndám pinetky a potom si sundám z hlavy paruku.

Mamka, táta i bráška ví, že se za tu modrou krásku schovávám a že v ní pracuju. Ví to a nevadí jim to. Přesto ale tvrdí, že bez ní jsem krásnější. Já si to nemyslím. Pozoruju sama sebe v zrcadle a vidím jen obyčejnou modrookou tmavovlásku s nepatřičně výraznou modrou rtěnkou. Na bledém a nevýrazném obličeji teď působí jako pěst na oko, protože i ty překrásné panenkovské řasy jsem už odlíčila.

Pohnu rty a vidím, jak proti nim svítí moje zuby. Pak vezmu ubrousek s odličovačem a vyzmizíkuju modrou vrstvu na rtech. Teď moje rty vypadají obyčejně a vysušeně. Přejedu rty balzámem, ale příliš to nepomůže. Se zavrtěním hlavou se tedy vrhnu na jogurt.

Večer, když je dům potemnělý a dusivé ticho jen trochu ničí televize v obýváku, ležím na peřině a pozoruju bílý strop. Ještě donedávna jsem na něm měla přilepené plastové hvězdičky, které když jsem dlouho svítila lampou, tak pak tlumeně zářily ve tmě.

Ani teď tu ale není úplná tma. Ostatně já ani nedokážu usnout v naprosté temnotě. Hned před oknem ale svítí pouliční lampa, takže to není problém.

Zavřu oči a doufám, že usnu. Kupodivu se mi to podaří a dokonce se mi nic nezdá. Pro většinu lidí jsou sny dobrá věc. Moje sny jsou ale vždycky noční můry připomínající mé chyby způsobené mluvením. Dnešní noc je ale bezesná a to je jediný důvod, proč následující den neusnu v matice.