Until we die (CZ)

Part 8 - Dál a nic

"Kde je nejbližší tábor?" zeptal se táta a přitom držel křečovitě volant. "V Atlantě" odpověděla mu máma a v rukou držela mapu. Svíral se mi žaludek.

"Jaký tábor?" "Jsou takové tábory kde se můžou schovat zdraví lidé před nakaženými" odpověděla mi ve stručnosti mamka.

Od té doby už jsem nic jiného neřekla, protože měla máma dost práce s navigováním a oba byli dost nervózní.
Na ulici bylo nejdříve klidno, ale později, když jsme se blížili k dálnici začalo být pěkně rušno.

Dálnice byla úplně zasekaná a lidé na sebe křičeli. Tak jsme před nadjezdem zastavili a vedle nás bylo další auto ve kterém seděla asi čtyřletá holčička s medvídkem v rukou a křečovitě se na mě dívala. V očích jí byl vidět strach.

"Budeme to muset objet" křikl táta. Zacouvali jsme a začali to objíždět. Lidé které jsme míjeli také utíkali. Házeli si věci do aut a zamykali své domovy. Tohle asi jen tak nepřejde.