Otcova lyra

Příchod nové polokrevné

S trhnutím jsem se probudil. Zprudka se posadil na postel. Před očima jsem stále viděl útržky snu, který se mi zdál. Hlavou mi vířilo neskutečné množství myšlenek. Zavřel jsem oči a v duchu si napočítal do deseti. Jedna... dva... tři... Poté jsem oči znovu otevřel. Dech se mi zklidnil a myšlenky ustaly. Tedy až na jednu, na jednu jedinou. Jméno jednoho děvčete ze snu, které ne a ne zahnat.

Rozhlédl jsem se po srubu všichni mí sourozenci ještě spali. Podíval jsem se na hodinky, které jsem měl na pravé ruce. Pousmál jsem se. Nebylo divu, že ještě všichni spaly vždyť bylo teprve čtvrt na šest.

Asi je také na čase abych se představil. Jmenuji se Maikel Conel. Je mi sedmnáct let a jsem syn Apollóna. Zde v táboře žiji celoročně již od svých šesti let. Kdy jsem tedy utekl z domu a sám na vlastní pěst přežíval. Samozřejmě, že bych sám dlouho nepřežil, ale jednoho dne jsem narazil na pekelného psa. Dodnes od něj mám památku v podobě dlouhé jizvy, která se mi táhne přes celá záda. Ten pes mě tenkrát zahnal do jedné postranní uličky, ze které nebyla šance na útěk. Nebýt dvou táborníku, kteří se tam tehdy objevili a psa nezabily, bych to nepřežil. Tehdy jsem zažil neskutečný šok. Když se jim podařilo mě přesvědčit, že mi neublíží a vysvětlili mi, kdo ve skutečnosti jsem, mě odvedli do tábora. Za tu dobu, kterou tu jsem, by se mohlo říct, že jsem toho hodně prožil, ale opak je pravdou. Jediné, kdy jsem se opravdu dostal do nějaké akce, bylo když jsem spoločně s ostatnímy táborníky bránil Manhattan proti Kronově armádě. Jinak jsem se také zúčastnil bitvy o labyrint a také jsem pomáhal při ochraně před Gaininimi silami. Takže tenkrát ta bitva o Manhattan byla jediná příležitost, kdy jsem se z tábora pořádně dostal.

Dvakrát mi také byla nabídnuta pozice hlavního instruktora Apollónova srubu, ale pokaždé jsem ji odmítl. Ani sám nevím proč. Proto stále nemohu uvěřit, že bych mohl, po tolika letech, jít na svou první výpravu.

Chvíli mi trvalo, než jsem vstal z postele, oblékl se a vyšel ze srubu. Ostatní stále spali. Samozřejmě i v táboře panoval naprostý klid. Zahlédl jsem jen párek nymf, jak procházeli přes tábor směrem k lesu. Nadechl jsem se čerstvého a chladného ranního vzduchu.

Zamířil jsem rovnou k hlavní budově, přitom jsem doufal, že už bude Cheirón vzhůru. Došel jsem na verandu, kde stál stolek, u kterého většinou Cheirón a pan D hráli Pinochle. Na stolku se povalovaly karty a pár plechovek dietní koly, které naznačovali, že včera se tu hrálo. Otočil jsem se ke dveřím, zvedl ruku a zaklepal. Nic. Už jsem si myslel, že Cheirón ještě spí. Znovu jsem klepat nechtěl, co kdybych náhodou vzbudil pana D? To se mi opravdu nechtělo riskovat. Otočil jsem se k odchodu.

,,Dobré ráno Meikle co potřebuješ?" Otočil jsem se a pohlédl do tváře muži který seděl na invalidním vozíku a přes nohy měl přehozenou deku.

,,No... víte." Začal jsem. ,,Dneska v noci jsem měl sen. No vždyť víte, že u nás by to nebylo nic divného, jenže mě se v něm zjevil otec.

,,Počkej. Všechno mi povíš, ale ne tady. Pojď se mnou." Vjel na svém vozíku zpátky do budovy a já zamířil hned za ním, až do jeho pokoje. Když jsem za sebou zavřel dveře promluvil.

,,Tak povídej, co se ti tedy zdálo."

Tak jsem mu vypověděl celý sen. Přesně tak, jak se mi zdál. Nezapomněl jsem ani na otcův proslov ohledně jeho lyry.

Cheirón mlčel.

,,Takže je to pravda. Tvému otci skutečně byla ukradena lyra. A zjevil se ti s tím, že musí být uspořádaná výprava, kterou ty povedeš." Uvažoval.