Christianina matka:
Často jsem si kladla otázku, jak se to mohlo stát, že jsem si dříve nevšimla, cose s Christianou děje. Odpověďje docela jednoduchá, jenomže jsem k ní dospělaaž po rozhovorech s rodiči, které potkal stejný osud -prostě mě vůbec nenapadlo, že by moje dcera mohla brát drogy. Pořád jsem si něco namlouvala.
Můj přítel, s kterým jsem po rozvodu s manželem žila, měl už dřív nějaké
podezření. Vždycky jsem na to jen řekla: "Ale co si to namlouváš. Vždyť
je to ještě dítě." To je asi ta největší chyba, představovat si, že jsou na něco takového ještě malí. Když se začala Christiana izolovat, když čím dál častěji odmítala kontakt s
rodinou a o víkendech raději odcházela za svými přáteli, místo aby byla s námi,
měla jsem se ptát "proč" a "kvůli čemu". Brala jsem to všechno moc na lehkou váhu.
Myslím, že zaměstnaná matka nikdy nemůže dost pečlivě dohlížet na své děti. Chce si také někdy odpočinout a je docela ráda, když mají děti své zájmy a dají
trochu pokoj. Jistě,někdy chodila Christiana pozdě domů. Pokaždé měla
připravenou nějakou výmluvu a já jsem byla vždycky ochotná jí věřit. Považovala
jsem tu nedochvilnost a její vzpurné chováni za docela normální projev dospívání
a myslela jsem si, že ji to přejde.
Nechtěla jsem Christianu do ničeho nutit. Měla jsem dost vlastních zkušeností.
Můj otec byl velice přísný. Na vesnici v Hesensku, kde jsem vyrostla, byl jakomajitel lomu váženým občanem. Ale jeho výchova spočívala jenom na samých
zákazech. O klucích jsem se nesměla ani zmínit, hned jsem dostala pohlavek.
Ještě dnes si přesně vzpomínám na jednu nedělní odpoledni vycházku se svou
přítelkyní. Dobrých sto metrů za námi šli dva mladíci. Náhodou se kolem nás
vracel otec autem z fotbalu, zastavil a vrazil mi jednu rovnou na ulici. Strčil mědo auta a odvezl domů. Jenom proto, že za námi šli ti dva kluci. Hrozně mě to tenkrát urazilo. Bylo mi šestnáct a říkala jsem si: Co mám dělat, abych odtud mohla utéct?
Moje hodná a dobrosrdečná matka neměla do výchovy co mluvit. Nesměla
jsem se stát porodní sestrou, jak jsem si přála. Otec trval na tom, abych se vyučilav obchodě a vedla mu účetní knihy. V té době
jsem poznala Richarda, svého pozdějšího muže. Byl o rok starší a učil se na správce na statku. Také na přání svého otce. Nejdřív jsme spolu jen kamarádili. Čím víc mi to přátelství otec zakazoval, tím jsem byla tvrdohlavější. Viděla jsem jediné východisko -
otěhotnět, abych se musela vdát a konečné být svobodná.
V osmnácti jsem skutečně byla v jiném stavu. Richard hned přerušil své učení
a odstěhovali jsme se do severního Německa, do obce, kde bydleli jeho rodiče.
Manželství bylo fiaskem hned od počátku. Už během těhotenství mě nechával
samotnou, často celé noci. Měl jenom svého porsche a plnou hlavu neuskutečnitelných plánů. Žádná práce pro něho nebyla dost dobrá. Chtěl být za každou cenu něco lepšího, aby si ho ostatní vážili. Rád vyprávěl o tom, jaké měla jeho rodina před válkou dobré postaveni. Jeho prarodiče vlastnili v dnešní NDR noviny, zlatnictví a řeznictví. A také statek.
