Mé jméno, má krev: druhý život Loly Blackové

-5-

Minulost

2. května 1998, bitva o Bradavice

~••~

Ultimátum, které Voldemort dal Harrymu, téměř vypršelo.

Všichni měli oči upřené na Pána zla, který stál s hlavou skloněnou a v bílých rukou sepjatých před sebou svíral bezovou hůlku. Vypadal, jako by se modlil, jako by v duchu počítal.

„Seber se trochu," sykla Bellatrix zlostně a nakopla Lauru do boku. Dívka se však ani nepohnula, dál svírala sestřinu ledovou ruku a po tváři se jí kutálely slzy. Cítila, že část jí samotné zemřela a byla nenávratně pryč.

Kruh Smrtijedů se rozstoupil a k ostatním se připojili Yaxley a Dolohov, kteří hlídkovali v lese.

„Nikde po něm ani stopy, můj pane," oznámil Dolohov.

Voldemortův výraz se nezměnil. Rudé oči jako by v záři ohně zaplály. Pomalu protáhl bezovou hůlku mezi dlouhými prsty.

„Můj pane – "

To se ozvala Bellatrix, ale Voldemort ji zdviženou rukou umlčel. „Myslel jsem, že přijde," promluvil vysokým jasným hlasem. „Očekával jsem, že přijde."

Nikdo na to nic neřekl. Strach, který se mezi Smrtijedy šířil, byl hmatatelný. Nikdo si nedovedl představit, jak zareaguje, když nepůjde všechno podle jeho plánu. Mohl je všechny z rozmaru prostě zabít. Nikdo nepochyboval o tom, že je toho schopný.

„Zdá se, že jsem se...mýlil," pokračoval Voldemort.

„Nemýlil."

Harry Potter vykročil ze stínu stromů a vkročil dopředu do světla ohně. Ozývaly se výkřiky, překvapená vyjeknutí a dokonce i smích. Voldemort stál, jako by zkameněl, jeho rudé oči ale našly Harryho a sledovaly, jak se k němu blíží a nedělí ho od něj nic než oheň.

„Harry," zašeptala Laura vyděšeně a upřela k němu uslzené oči.

Harry na malý okamžik sklopil ke kamarádce zrak, ale pak ho zase odvrátil. Oběma bylo jasné, že teď už není cesty zpátky. Jsou v tom sami.

A pak někdo zařval:

„HARRY! NE!"

Všichni se otočili. Hagrid, spoutaný a omotaný provazy, byl přivázaný k nedalekému stromu. Jeho rozložité tělo třáslo větvemi v koruně, jak se zoufale snažil vyprostit z pout.

„NE! NE! HARRY, CO TO DĚ-?"

„TICHO!" houkl Rowle a švihnutím hůlky Hagrida umlčel.

Laura v sobě sebrala všechny zbytky síly a pokoušela se soustředit na svou moc. Myšlenky se jí však rozptýlily do všech stran. Poprvé za poslední dva roky však žádnou magii necítila. Ani náznak toho, že by nějakou měla. Pravda na ni dolehla plnou silou. Byla pryč. Salazarova moc zemřela společně s její sestrou – tím si byla jistá. Nezbývalo jí, než si připustit, že je bezmocná.

Harry zůstal stát tváří tvář Voldemortovi, Lauru nechal za sebou. Ani se neobtěžoval vytáhnout hůlku. Hleděli si do očí a nyní Voldemort nepatrně pohnul hlavou. Prohlížel si chlapce, který před ním stál, a ústa mu zkřivil mimořádně neveselý úsměv.

„Harry Potter," promluvil tiše. „Chlapec, který zůstal naživu."

Nikdo se ani nepohnul. Čekali. Všechno čekalo. Voldemort zvedl hůlku. Hlavu měl nakloněnou na stranu jako zvědavé dítě, které čeká, co se stane, bude-li pokračovat. A potom se jeho ústa pohnula a vzduch proťal záblesk zeleného světla.