V.I.P. 3 Ondrův příběh ✔

21. kapitola

„Sakra, co se to děje?“ rozčiloval se Michal, když se vrátil domů a vše řekl Báře. „Jana a ten malý musí přežít, pokud se jim něco stane, tak to Ondra nezvládne.“
„Michale, prosím, uklidni se. Vše bude v pořádku, musí,“ Bára chytila Michalův obličej do dlaní, opřela si čelo o jeho a políbila ho. Poslouchala,  jak jeho zběsilý tlukot srdce, zpomalil tepovou frekvenci. „Musím ti něco říct. Jsem těhotná a dvojnásobně.“ Sice mu chtěla tuhle novinku říct, až na jeho narozeniny, ale on teď potřeboval přijít na jiné myšlenky.
„Co? Jak dvojnásobně?“ stáhl obočí. „Počkej jak těhotná?“ usmál se, když zjistil, že bude zase otcem.
„Budeme mít další děti. Dvojčátka,“ usmála se. I přes všechnu tu bolest, kterou v sobě oba měli, kvůli předešlým událostem, byli touhle situací nadšení.
„Dvě? Jak jsem to dokázal?“
„Mám ti to názorně ukázat?“ políbila ho a on s úsměvem kývl. Přitáhl si ji k polibku a ona ho tahala do ložnice.

****

Potom, co Bára znázornila Michalovi,  jak se dělají děti, se jen tak váleli. Mlčky si užívali přítomnost toho druhého, až nakonec Bára to ticho prolomila.
„Jsem moc ráda, že tě mám. Ty a naše děti jste pro mě vším, miluju vás. Za tebe každý den děkuju Bohu. Jsi moje světlo v temnotě. Víš o tom, že ano?“ ležela mu na hrudi a kreslila neviditelná srdíčka na jeho kůži.
„Ano, vím. A doufám, že i ty víš, jak moc jsi pro mě cenná a jak moc tě miluju. Tebe i naše děti. Jste můj život.“ Chytil ji za bradu, čímž ji donutil přiblížit se k jeho rtům. 
„Sakra!“ zaklel, když ho vyrušil jeho mobil. „To je Ondra,“ zvedl to a poslouchal. V jeho očích se objevilo několik slz. Pak třesoucím se hlasem řekl: „Hned tam jedeme,“ zavěsil a podíval se na Báru.
„Neříkej to, prosím,“ vzlykla a skočila mu kolem krku. Plakala jako nikdy. Michal nemusel ani nic říkat a ona věděla, že přišla o další milovanou osobu.
„Je mi to líto, lásko, ale Ondra nás teď potřebuje,“ silně ji mačkal, při tom ji hladil po zádech.
„To to nebohé děťátko přišlo o oba rodiče, to je šílené,“ utřela si slzy a pak se hned začala oblékat. 

****

Už u vchodu slyšeli, jak se Ondra nahlas dohaduje s ochrankou, která se ho snažila uklidnit. Ondra se s nimi pokoušel prát, ale dva muži ho měli zpacifikovaného raz dva.
„Hej! Nechte ho na pokoji,“ zařval na ně Michal a stoupl si mezi Ondru a ochranku.
„Pane,  ale...,“
„Žádné ale, řekl jsem nechte ho na pokoji.“ Ochranka to vzdala a odešla kousek dál, aby ho měla v dohledu.
„Jana mi umřela, Michale, já jsem se s ní ani nerozloučil,“ strašně moc plakal. Skoro nemohl ani mluvit, zrychleně dýchal a vypadalo to, že každou chvilkou omdlí.
„Je mi to líto, kamaráde, ani nevíš jak moc.“ Silně ho objal. Cítil, jak se Ondrovi podlomily kolena. Uchopil ho ještě víc. Podíval se na Báru, která se musela přidržet zdi.
„Báro, vypadni si okamžitě sednout,“ napomenul ji. Viděl totiž, jak se i jí podlamují nohy. Bára kývla a posadila se. Pak Michal pomohl i Ondrovi k sedu. Bára se na něho vrhla. Omotala mu ruce kolem krku. Nezmohla se na jediné slovo, jen tiše vzlykala. Pak konečně přišel doktor. Mluvil něco o tom, co se stalo, ale nikdo jeho slova nevnímal. Ondra ho nenechal ani domluvit a zeptal se: „Můžu jí vidět?“ utřel si slzy do rukávů. Doktor lehce kývl a už ho vedl za Janou. 

****

Velmi opatrně otevřel dveře, vstoupil a zastavil se. Koukal na ni. Vypadala spokojeně, jako by spala a zdál se jí krásný sen. Hlasitě a stěží polkl,  přičemž mu z očí vypadlo několik slz najednou. Donutil se jít za ní. Tolik si přál, aby otevřela oči, ale když se dotkl její tváře, ledová pokožka ho ujistila,  že se tak nestane.  Posadil se, chytil její tělo, přizvedl ho a přitiskl na to své. Hlava jí dopadla na jeho rameno, jako by žila. Trhaně vdechl její vůni, na kterou nikdy nezapomene. Vždy ji bude mít v srdci jako tu, která mu ukázala, jaké je krásné mít někoho,  koho můžete milovat. 
„Budeš mi moc chybět, dráha a neboj, o tvého syna se postarám. Budu ho milovat jako by byl můj. Denně mu tebe i Toma budu připomínat. Odpočívej v pokoji, lásko,“ přivřel oči, v mysli si vybavil všechny její úsměvy a polibky, které mu darovala. Všechny společné okamžiky, její pohledy a to jak mi řekla MILUJU TĚ. Políbil ji do vlasů a položil zpět do postele.

........................

Janin a Tomův syn se dostal z nejhoršího. Ondra za ním docházel každý den. Byl to jediné, co mu po Janě zbylo. Vyřizoval si jeho adopci,  ale tím, že nebyl ženatý, to byl veliký problém. Dnes si ho měla převzít sociálka. To však Ondra nechtěl dovolit. Zrovna se v kanceláří primáře porodnického oddělení dohadoval se starou zahořklou ženskou, která mu před očima mávala lejstry.
„Nikam mého syna neodvedete. Slybil jsem jeho matce, že se o něho postarám.“
„Ale on nemá vaší krev. Není to váš syn.“ Zas mávla lejstrem.
„Tak o tom bych se hádal,“ praštil dveřmi doktor, který se staral o Janu. 
„Co?“ řekl Ondra i sociální pracovnice.
„Jana měla pochybnosti. Nebyla si jistá, zda je otcem jejího syna Tom,  proto jsem odebrali vzorek plodové vody a ten prokázal, že otcem je tady pan Odřej Rázný, takže na syna má plné právo.“ Sociální pracovnici sklapla huba a Ondrovi zas spadla až na zem. Musel se posadit a vydýchat tu novinu. 
„Já jsem otec, já jsem otec, já jsem otec,“ opakoval stále dokola.
„Ano, vy jste biologický otec malého Honzíka. Bohužel se Jana už nedožila výsledků, ale v hlouby duše sama věděla, že jste otec. Mnohokrát jsem s ní na tohle téma vedl dlouhý rozhovor a můžu vás ujistit, že vás milovala.“ Dokror si na Ondrovi všiml pobledlé tváře. Nebyl si jist, jestli tuhle zprávu rozdýchal, ale když se začal smát jako šílenec a dokonce objal sociální pracovnici, ujistil ho, že ano. 
„To je paráda, já mám syna a budu skvělý otec. Bože můj. Děkuju ti, Jano,“ podíval se k nebi a utíkal za synem.

O pět let později

Z Ondry byl vážně skvělý otec.  O svého syna se staral. Byl mu matkou,  otcem i přítele. Hodně věcí ho naučila Bára s Michalem, se kterými chodil na procházky a různé akce. Kristýnka mu stále byla skoro dcerou, a to i přes že už jí bylo deset. Malý Tony schodil přebytečná kila a stal se z něho malý zpěváček. Dvajčatkům byly čtyři roky a dávala rodičům pěkně zabrat, ale i tak to byla rodinka, jako ze žurnálu.  Byl šťastný. Syn mu dělal neskutečnou radost. Denně mu připomínal Janu.  Vyprávěl mu o ní vše, co mohl. Za pět let už je znal Honzík nazpaměť. Vždy začal vyprávět Ondra a on to dokončil. Pravda o Tomovo smrti vyšla najevo. Lenka nedokázala žít s tou tíhou,  která ji svírala a přiznala se. Michal si to vyčítal, protože to byla jeho whisky a kdyby jí vypil on, Tom by ještě žil. Nakonec se s tím nějakým způsobem naučil žít.
„Honzíku, počkej na mě,“ volal na něho, když vstoupil do obchoďáku. Honzík se ztratil mezi regály. Ondra zaslehl ránu. Strašně se vyděsil.  Rychle běžel za ním. Viděl ho v náručí jedné prodavačky, která ho zachytila dříve, než Honzíka zavalila hromada plechovek.
„Co jsi to zase udělal? Copak musíš být tak paličatý?“ huboval ho, ale pak ho objal. Podíval se na prodavačku a poděkoval jí.
„Tati,  ta paní se mi líbí, pozvi ji na večeři. Dneska u nás doma. Berete?“ malý Honzík na prodavačku mrkl a usmál se. Prodavačka se zasmála a Ondra by se nejradši propadl do země.
„A co by tomu řekla maminka?“ naklonila se k malému.
„Maminka je v nebíčku,“ odpověděl Honzík. Prodavačka se zastyděla. Její sněhově bílá pokožka jí zrudla.  Zastrčila si své dlouhé vlnité vlasy za uši a svýma modrýma očima se provinile podívala na Ondru. 
„Já se moc omlouvám.“
„To je v pořádku, nemohla jste to vědět a někdy se mi zdá, že můj syn se mi na to snaží sbalit
holku,“ karavě se podíval na Honzíka,  který pokrčil rameny. 
„No, ale funguje to. Pokud s tím souhlasíte, tak já bych na tu večeři ráda přišla.“ Ondra naklonil hlavu trochu na stranu a usmál se.
„Bude mi ctí. Jsem Ondra,“ natáhl k ní ruku.
„Daniela,“ ruku přijala. Společně pokračovali v chůzi. Tak to vypadalo,  že si Honzík našel novou maminku.

                                  Konec

Vím, že mnoho z vás si představovalo jiný konec,  ale posledních pár kapitol mi v hlavě strašil tenhle nápad. A vlastně to tak asi mělo být. Tenhle příběh je Ondrův.  O jeho změně a napravení. Potkal někoho,  kdo ho naučil milovat a kdo mu ukázal, jaký je svět krásný,  když se nezabývate samy sebou.  Hodně z vás mu v dvojce nemohlo přijít na jméno a já doufám,  že si zlepšil repuraci.  Tahle kapitola pro mě byla strašně těžká, několikrát jsem zatlačovala slzy,  což se mi u vlastní tvorby ještě nestalo.
Všem vám moc děkuju za hlasy  komenty, přečtení,  protože jste tento příběh dostali na 40. Místo v romanci,  což je pro mě strašně veliký úspěch. Celkově jsem na Vipky moc  pyšná,  když jsem je začala psát, nikdy by mě nenapadlo,  že skončím tady. To vše kvůli  vám.  Ale teď vážně končíme. Tohle byl dárek pro vás a já si ho užila, vy snad doufám taky.  Tímhle se loučím a ještě jednou moc děkuju.