Padrénie (Work in Progress)

Kapitola IV

      Zpráva o vystěhování vesnic na Jižních polích Padrénie se dostala i za Čínským císařem Kiangem Jianguo.
„Má vědma to tušila, že se bude dít zrovna tohle..." řekl císař svému rádci. A opodál slyšela jejich rozhovor vědma a přidala se do konverzace.
„A bude hůř. Tohle, můj pane, není všechno. Bojím se o osud Padrénie. Po nocích mám noční můry o armádách zla." odpověděla vědma.
Vyšli na balkón a dívali se na město Xiangfei.
„K sakru. Bůh ať nás zachrání, jestli se něco takového skutečně stane..." pověděl císař.
Najednou přiběhl jeden z vojáků: „Pane Jianguo, z lesa Jin-Jang začaly padat kapky vody! Nevíme co s tím. Je to vážně divné," jak řekl, tak všichni čtyři odešli do onoho Tajemného Lesa.
„To není jen tak kdoví jaká voda... To jsou slzy," pravila moudrá vědma.
„Slzy?" zeptal se císař.
„Ano. Slzy Matky přírody. Stromy v tomto hvozdu cítí jakoukoliv zlou činnost v celé Padrenii. Strom života, který je chráněn Českým městem Truměřicemi, má kořeny sahající od západu k východu a od severu k jihu. Z jeho kořenů vyrostly lesy jako je například tento. Pouze tento les je schopen pociťovat emoce, jako vnímáme my všichni. Tento les pláče, protože ví, že se blíží temnota, které jsem se obávala ze všeho nejvíce. Podle mého, nepřítel bez dovolení kácí a vypaluje lesy, aby utvořil armádu," pravila vědma.
„A co bude teď? Co máme dělat dál? Povězte. Máme vyhlásit válku neznámému nepříteli, nebo čekat na nejhorší?" zeptal se císařův rádce.
„Bohužel nevím. Nevím, kdo to je, jaký je a kde se takový nepřítel nachází," odpověděla vědma.

     

        Zatímco v Číně měli problém s Plačícími stromy, tak v Československém království se řešilo něco jiného. Králi Danovi se zalíbila jedna z jeho poddaných. Sledoval ji, když seděl na lavičce na náměstí Míru a ona zrovna navštívila trhy na onom náměstí. Vlasy měla světlé jako lány dozrávající pšenice, na které míří paprsky poledního slunce, dlouhé a zapletené do copu, oči měla modré, obličej oválný a když se usmívala, tak její úsměv byl tak krásný, jako krajina v Padrenii. Byla oděná do krásných dlouhých tmavomodrých a bílých šatů. S jejím košíkem, kde měla nějaký chléb, maso a ovoce přišla k jednomu stánku s různým zbožím od malých hraček až po oblečení. Přemýšlela, jestli si má koupit něco na sebe, nebo něco na hraní svému malému bratříčkovi. Jelikož je z chudé rodiny, tak nemohla moc utrácet, tak raději chtěla koupit tu hračku. Tak zaplatila a chystala se k odchodu, ale obchodník na ní začal křičet, že proč mu dala tak málo korun. Začal řvát na celé náměstí. Tento obchodník je nechvalně známý svojí agresivitou, ale slečna ho neznala. Opodál na lavičce to sledoval Dan, ale nezasahoval a čekal co bude dál. Mezitím přišli dva halapartníci: „Co se to tu děje?!" ptal se jeden z nich vážným hlasem, „co je to tu za povyk?"

„Tady slečinka zaplatila méně, než měla a hádala se se mnou, že neviděla cenu mého zboží, tak si myslela, že to bude stačit. Ale to né, slečinko! Tady je psáno 20 korun a vy jste mi dala jen 15 korun! To je málo na to, aby jste zaplatila. Buďto vrátíte hračku, nebo vás udám za krádež!" odpověděl neurvale na slečnu, která se bránila tím, že je chudá a nemá víc peněz a poté začala plakat.
„Jo jasně. Nedělej na mně ty své falešné slzy! Mně neoblafneš svými slzami děvenko! S tímhle běž za někým jiným! Dělej a dej mi peníze, nebo tu hračku vrátíš!" řekl arogantně a agresivně, když celé náměstí na něj koukalo i v hospodách se přestalo slavit, takže všechny oči v okolí sledovaly dění. Dokonce i vojáci co přišli z okolních ulic se dívali. V tu dobu královi došla trpělivost, naštval se, vstal z lavičky a šel naštvanou rychlou chůzí do centra dění, „Co jsi to řekl?! Zopakuj to ještě jednou, ty jeden lakomče nenasytný!", řekl tak hlasitým a naštvaným hlasem a oči se mu rozsvítily, až se ho hokynář lekl a polekali se i dva vojáci a také někteří lidé okolo, „ihned se omluv této dívce!" a ukázal na ni. Hokynář se sobecky naštval a poté se omluvil dívce, ale to královi nestačilo, „za to, že jsi vyřvával na celé náměstí a přitáhl tak pozornost a za to, že sis dovolil sobecky nadávat na tuto dívku jen kvůli penězům, tak tě podle toho potrestám hned teď a přímo uprostřed náměstí... Za svou sobeckost bude tvůj majetek zabaven ve prospěch království a za své činy budeš také proto vyhnán z tohoto království. Takové lidi tady nepotřebuji, aby bezdůvodně řvali na mé milované poddané. Stráže chopte se ho a vyhoďte ho! Jeho majetek odneste do pokladnice a zboží rozdejte všem chudým," jak řekl, tak stráže konaly svou povinnost. Lakomý a arogantní kupec byl vyhoštěn ze země a odebral se neznámo kam. Pokladnice se naplnila penězi z jeho sobeckého prodeje a jeho zboží se rozdalo chudým a také se rozdalo i některým málo chudým obyvatelům. Po tom všem se odebral za plačící dívkou sedící na zemi a u ní vysypaný košík a nevěřila tomu, co viděla a slyšela. Viděla svého krále, který neočekávaně přišel a zachránil tak dívku z nejchudší rodiny z celého království před sobeckým člověkem. A všichni, co to slyšeli, se začali radovat a říkali králi, že tohoto sobce nenáviděli, dával co největší ceny svého zboží i přesto, že není úplně kvalitní.
„Slečno, jste už v pořádku? Omlouvám se vám za to, co se stalo. Zařídím, aby se už nic tak lakomého nestalo," řekl starostlivě.
„P-pane králi... nevím jak vám mám poděkovat... něco takového se mi ještě nestalo..." odvětila královi. Král ji poté zvedl a utřel jí slzy a usmál se jí o do očí.
„To byla jen maličkost. Musím se přeci starat o své milované poddané... Pojďte, pomohu vám s vaším nákupem," řekl a vrátil vše do proutěného košíku.
„Kde prosím vás máte dům? Doprovodím vás tam," zeptal se a ona ho pak zavedla do chudší části města. Král se jakoby probudil ze své strachem zatemněné mysli, protože viděl, jak žijí jeho chudí poddaní o které nejevil zájem, protože mu dělaly starosti zprávy o oněch jednadvaceti vypálených vesnic. Hned si usmyslel, že vytvoří vyhlášku proti chudobě aniž by mu vadilo, že se zmenší obsah jeho pokladny. Nebyl to totiž panovník, který měl rád peníze, spíš měl rád své poddané. Chudí lidé sledovali krále a slečnu, které následovalo pár vojáků.
„Přeji si, aby nám král dál více peněz a staral se o nás," šeptal jeden chudý druhému.
„To nemyslíš vážně? To si myslíš, že král nám dá nějaké peníze?" odpověděl mu.

„Slečno, kde tedy máte dům?" zeptal se král.
„Hned tady," odvětila a oba vešli do domu.
Král viděl, jak je její mamka nemocná, nemají peníze na doktora. Královi se srdce naplnilo žalem. Viděl totiž nejchudší rodinu z celé své říše.
„Je mi velice líto, že jsem se nestaral o své poddané... ihned to napravím. Vojáku, okamžitě vyhlaste rozdání peněz všem chudým v celé slovanské říši a zrušte tak chudobu. Rozkažte všem konšelům a purkmistrům ve všech městech a vesnicích, že od tohoto dne bude navždy zrušena chudoba. Nechci vidět mé milované poddané, aby živořili ba i umírali. A ať se někdo pokusí si pod sebe nahrabat peníze a zavřu ho do žaláře!," jak rozkázal, tak voják konal a rozšiřoval vyhlášku. Srdce chudých, kteří to okolo slyšeli se naplnilo štěstím. Král se pak s rodinou rozloučil, popřál jim štěstí a zdraví a poté odešel. Během několika hodin se králova vyhláška dala do pohybu a v každém městě, v každé vesnici byla chudoba zrušena, z chudých se stali prostí občané a měli radost ze života. Rodina té slečny měla konečně peníze na doktory a její maminka se poté uzdravila. Od tohoto dne se utvořil další velký svátek hned po narození Slovanského Velkokrále Daniela I. Chrabrého, Zlatého a Štědrého.  Každý rok 8. Listopadu se bude slavit jako Den zrušení bídy a vyhnání sobeckého hokynáře.

       Za týden se na náměstí Míru konaly různé vystoupení lidí, kteří chtěli ukázat ostatním svůj talent. Většinou tam byli nějací hudebníci a zpěváci, jinak malířů a komiků tam bylo málo. Objevily se tu různé hudební žánry, které se v té době objevily. Nejčastější byla lidová hudba, která hrála písně o slavných postavách, hrdinných válečnících  Padrénie například o Samurajských bojovnících, kteří ctili svůj kodex Bušidó. Pěvci o nich zpívali jejich hrdinné činy, které sjednotily Japonsko. Nebo taky o legendárních dracích, kteří sídlí v horách. Po písních a legendách o udatných bojovnících jsou tu i písně o přírodě, lásce, slunci, štěstí a míru.
Najednou na jeviště přistoupila ona krásná dívka. Chvilku čekala až zazní hudba a začala zpívat krásnou písničku, kterou složila pro krále Daniela. A v ten den spatřila světlo světa tato píseň o chrabrém a štědrém králi. Hudba začala hrát na celé město, byla slyšet i do hradu za králem Danielem. Jelikož bylo ráno a Daniel měl otevřené okno, probudil se. Chvíli ležel a poslouchal tu hudbu. Pak zazněl nejkrásnější hlas, který královo srdce tak úplně okouzlil. Král vyšel na svůj balkón. Ten hlas ho přitahoval stále víc a stále víc. Proto se převlékl a vyšel z hradu jako loutka a mířil na náměstí. Z dálky ji viděl jak zpívá. Nenápadně ji sledoval a poslouchal její krásný zpěv a viděl také ostatní, kteří ji poslouchali, tancovali a byli spokojení za takovou písničku, která jim připomíná jejich milovaného krále. Krále to pohladilo na duši, usmíval se. Konečně si uvědomil, že ho mají lidé rádi. Pak se rozhodl jít mezi ně. Zmizel v davu, protože měl nevýrazné oblečení a šel sám, takže ho skoro nikdo nepoznal, když všichni se soustředili na tuto nejkrásnější písničku. Jakmile písnička dohrála a všechno utichlo, ozval se malinký potlesk. Byl to právě král, který tleskal a usmíval se u toho. Přidali se i všichni. Ona neznámá dívenka dostala mohutný potlesk, že se přidali i někteří vojáci jak v ulicích, tak i na hradbách. Byla z toho dojata, že jí tekly slzy štěstím. Pak sestupovala z pódia a šla mezi lidi čekat na další umělce, mezitím ji lidé plácali po ramenou a tleskali ji. Dívka z toho byla šťastná. Její hlas nechytl za srdce jen krále, ale i ostatní, kteří ji poslouchali. Dodávala pocit klidu a sebejistoty i vojákům, kteří ji slyšeli, protože její písnička měla takový trošku vážný a válečný charakter a v jejím podání to byla ta nejhezčí písnička ze všech. Vyzdvihovala všechny činy krále. Král ji sledoval a začal otálet, zda se má zeptat na její jméno, nebo ne. Pak se rozhodl:„Smím vědět, jaké máte jméno, krásná slečno?"a slečna se otočila za hlasem, který zná.
„Ji-jistě, pane králi," stydlivě odpověděla „mé jméno je Lenka," a usmála se.
„Jak krásné jméno pro tak krásnou dívku s krásným hlasem, který mně doslova donutil vstát z postele a vydat se za vámi. Poslyšte, neměla by jste zájem se projít po tak krásném městě?"
„Ano, pane králi. Ráda bych se s vámi prošla," odpověděla a odešli spolu za hradby města k mostku nad malou říčkou.
„Víte, pane králi. Od té doby, co jste zrušil chudobu jsem si vás hodně oblíbila. A hlavně jste vyhnal toho zlého hokynáře a co je nejdůležitější, má matka je zdravá jako rybka. Nevěděla jsem jak vám poděkovat, tak jsem pro vás složila písničku," řekla Lenka.
„Děkovat nemusíte, protože tohle je přeci má povinnost starat se o mé milované poddané. Jinak děkuji já vám, že jste si dala tu práci složit tak krásnou píseň. Poslyšte... nechtěla by jste se mnou jít k nedalekému lesu? Je tam krásně. Občas tam chodívám," rozpovídal se Daniel.
„No... já nevím. Ale že jste to vy, tak půjdu," řekla s úsměvem a následovala Dana do jednoho z krásných lesů v celé Padrenii. Bydlelo tu mnoho druhů zvířat a také různé stvoření jako stromoví lidé. Vypadají jako strom, ale mají možnost chodit a starat se o přírodu. Elfové je uctívají a uctívají je také i někteří lidé, jako například král Daniel.
„Tady se zastavíme, je tu nejkrásnější výhled, jaký jsem kdy viděl. Hned po vás," pověděl a usmál se.
„Ale jděte. Červenám se," odpověděla.
Stáli na kopci, který byl ze tří stran obklopen lesem a koukali na zapadající slunce, jak mizelo za obzorem a vodní hladina oceánu se třpytila. Atmosféra najednou budila romantický dojem. Ta chvíle ticha, kdy si oba užívali tu atmosféru, začínala být pro oba napínavá. Najednou se král nenápadně přibližoval k Lence. Lenka provedla to samé. Když byli u sebe v bezprostřední blízkosti, začaly se pomalu, něžně a romanticky líbat. Zvířata samým nadšením sledovali, jak vznikala nová láska a ptáci štěstím švitořili.
„Miluji tě, Lenko," řekl panovník, když přestali s líbáním.
„Já tebe taky, můj milovaný králi," odpověděla něžným hlasem Lenka a usmála se.
    Zvířata odešla do hlubin hvozdu. A král s Lenkou se drželi za ruce, seděli vedle sebe a pozorovali, jak slunce zapadlo. Vstali a odešli směrem do města. Stráže nevěřily svým vlastním očím, co zrovna viděly. Král s Lenkou se drží za ruce a blíží se k náměstí, kde lidé štěstím hulákají, když vidí krále a Lenku, jak spolu chodí. Rozhodli se, že Lenka přespí u Dana na hradě.

        Po příchodu do hradu se zamkli v králově komnatě, kde se převlékli do noční košile a ulehli do postele. Jak tak leželi, tak si povídali o tom, co by v životě chtěli, když najednou Daniela něco napadlo:
„Přemýšlel jsem...  Já vím, možná to je moc na rychlo, ale napadla mně otázka. Co kdybys byla mou královnou a vládli by jsme spolu se štědrostí, ctí a poctivostí a srdcem mému Velkokrálovství?" zeptal se nesměle Lenky, když zrovna leželi v posteli přikrytí dekou.
„Jasně, že jo! Můj králi!" radostně pronesla a zachumlala se do deky a přitiskla se k němu.
„Tak to mám velkou radost, Lenko," odpověděl,"alespoň nebudu na kralování sám."
„Miluju tě, můj králi," řekla něžným hlasem.
„Taky tě miluju, má královno," jakmile odpověděl, políbil Lenku na tvář a ona mu jeho polibek oplatila a poté šli spát.
        Druhý den ráno král vyhlásil, že bude svatba a chystá se korunovace královny jakožto zástupce krále. Za několik hodin chystání se velká slavnost uskutečnila v katedrále svatého Bohumila v ruském městě Kiriznogorsk. Na slavnost se přišlo podívat na 500 lidí společně s Ruským, Polským a Severským králem a také Slovenským knížetem Matúšem II., Čínským a Japonským císařem, Elfskou královnou. A přesto, že získal jen jednu šanci přijít na tuto akci a také dlouho otálel, byl nečekaným hostem Král Lucius Bílý z Bílé Říše. Daniel a jeho manželka Lenka si, po požehnání knězem, předali prsteny a nasadili si ho na prsteníček. Teprve tehdy byla Lenka Danovo manželka. Následovala hostina a začal přípitek, který započal Danielovo nejvěrnější přítel, král Ruska Ivan IV. : „Připíjím na vaše manželství, vaši lásku a vaše spravedlivé vládnutí Spojených Království Slovanských. Na zdraví!" jak dořekl, tak si všichni připili skvělým polským vínem. Hostina byla zakončena a následovala korunovace. Zazněla hudba a páže doneslo krásnou a zlatou korunu s modrými safíry. Král Daniel vzal korunu, zdvihl ji nad Lenku a pomalu ji nasazoval na její hlavu. Poté tasil svůj meč a pasoval Lenku se slovy: „Vážená slečno Lenko, má manželko," její rodiče, kteří se na korunovaci přišli podívat začali plakat dojetím, "tímto mečem vás pasuji na královnu Spojeného Království Země Koruny České, Království Polského a Ruského a Knížectví Slovenského, jakožto mého zástupce Velkokrále Daniela prvního," jakmile to dořekl, Lence začaly stékat po tváři slzy štěstím. Vždy si totiž přála být královnou a v jejím útlém dětství si hrála na princezny a prince s jejími kamarády.
Král vrátil meč do pochvy a korunovaci završil políbením Královny Lenky. Následoval velký potlesk. Pak se všichni odebrali do svých domovů a občané měli co slavit, takže ve všech městech, vesnicích a hospodách se slavilo. Litry vína, piva a dalšího alkoholu tekly proudem. Král a královna se po svatební cestě vrátili zpět do Trumeřického hradu, kde si po tomto náročném dni lehli na postel a únavou usnuli...