Bird ✓

8. Bude ze mě...

Marta přišla k Amandě, ta slavnostně přečetla, že z Marty se stane Lenochod dvouprstý. Marta na to nijak expresivně nezareagovala, ale většina lidí z naší třídy se začala hrozně smát. I mě koutky trochu vyjely nahoru, protože upřímně, výstižnější zvíře jí vybrat nemohli. Bylo mi jí v té chvíli trochu líto, ale ona vypadala docela spokojeně. Myslím, že to k ní vlastně docela sedí a že bude v životě spokojená.

Marta popojde ke stolu, u kterého stojí Scott a natáhne k němu ruku. Scott se jenom usměje, má viditelně radost, že jí nemusí nic vysvětlovat a vezme velkou injekci, kterou jí zapíchne do paže. Marta sebou trochu cukne, ale jinak nedá moc najevo, že by to bolelo. Stejně mě to neuklidní. Dostane náplast a jde k panu starostovi.

Pan Yele jí podá ruku, pogratuluje a potom si jde Marta sednout na svoje místo. Lidé jí začnou tleskat.

A mě se zmocní panika. Nevím, jestli se bojím víc toho, co mi přidělí, nebo té injekce. Žaludek se mi sevře a já mám najednou pocit, že asi brzo omdlím. Zaslechnu, že Amanda Grassová přečetla moje jméno. Vstanu a ke každému kroku se musím přemlouvat. Skoro se třesu.

Ale musím to zvládnout, všichni to tu zvládnou. Nemůžu to rodičům udělat. Nasadím hrdinský výraz a pokusím se o úsměv. „Liso Blotová, bude z tebe Volavka stříbřitá! Gratuluji."

Přikývnu. V tu chvíli vlastně ani pořádně nedokážu vnímat, co mi řekla. Volavka? To je nějaký pták, ne? Ani se nesnažím přemýšlet, jak vypadá, všechnu svoji energii soustředím na to, abych stála rovně a nešvihla sebou o zem.

Jdu k Scottovi, jdu si pro svoji novou DNA. Pro injekci.

Zastavím se u něj. Všimne si, jak jsem celá ztuhlá a chvěju se. „Je všechno v pořádku?" zeptá se.

Malinko kývnu, že jo. „Tak se trochu uvolni, prosím. Když budeš takhle zaražená, nemůžu ti to pořádně vstříknout." Povzdechne si.

„Já nejsem zaražená," zamumlám potichu. Jak se mám asi uklidnit, když vím, že mi za chvíli do kůže vbodne obrovskou jehlu? Zrovna odvázaná z toho nejsem.

„Mysli na něco hezkého," pobídne mě, „Třeba na to, až budeš volavka. To je fajn, že?"

Přikývnu a říkám si, aby už mi tu pitomou jehlu zabodl do paže. Chci to mít za sebou. Ne tady stát deset minut před půlkou města jako malé dítě, co má strach ze stříkaček. Ne že by to tak nebylo...

Pan Iguana jenom zavrtí hlavou, přichystá si injekci s mým jménem a potichu mi poví, že to nic není. Nejraději bych teď utekla, než bude pozdě. Vidím, jak se ta jehla blíží. Je už kousek od mojí kůže. Zapíchne se do ní a já spěšně odvrátím pohled. Projede mnou strašná bolest, jako by mi něco žralo ruku zevnitř a zkřivím obličej bolestí. Pomalu to ustupuje a já cítím, jak mě Scott poplácá po paži. Po té druhé, naštěstí.

Vím, že tam asi stojím děsně dlouho a tak dojdu rychle ke starostovi. Ten mi potřese rukou, jako předtím Martě a já se jdu vrátit na místo, vedle Mii.

Hned mě objímá a rychle se stahuje, když si uvědomí, že to asi bolí. „To je skvělé!" zašeptá.

„Ta injekce? Nezdá se mi..." nesouhlasím.

„Ale no tak, Liso, přece to, že jsi Volavka!" nadšeně se usměje.

No jo! Úplně jsem vypustila, proč mi tu injekci vlastně museli dát. „Jo, já vím, to je super!" souhlasím.

„Měla bys být nadšenější," zapáleně konstatuje, „Koukni, vyškemrala jsem od Emily mobil, ona má data, aby ses mohla podívat, jak vypadá Volavka stříbřitá! Není úplně úžasná?" nadšeně mi strčí před oči obrazovku s fotkou.