Kamaráde. Ty z toho podchodu. Poprvé a naposled jsme se viděli právě v tom půlnočním městě. Pamatuješ, jak jsi mi přitiskl nůž na krk, šeptal opravdu děsivě a vyhrožoval jsi mi, že mě podřízneš kvůli tomu, co jsem neměl vidět, ale stejně viděl? Byl jsem tehdy fakt vystrašenej, to uznávám. Umíš to výborně. Víš, chci se k tobě obrátit s jednou prosbou.
Tenkrát v tom srpnu... Neměl jsi mě nechat naživu. Od tý doby se stalo hodně věcí, snad všechny jenom zlý. A mám pocit, že už nemá cenu bojovat. Často sedím na mostě, dívám se do těch temných vod ponořené do šatů nočních a zkouším se odrazit. Odrazit se od toho zábradlí, přemluvit ty ruce, aby se pustily a skočit. Vteřinu, možná dvě, možná tři padat a potom dopadnout a nic necítit. Žádné problémy, žádnou vinu, žádné ztrápené svědomí.
Takže tě prosím, až mě najdeš, přiskoč rychle ke mně a podřízni mě dřív, než si to rozmyslím. Uděláš vlastně dobrý skutek. Ušetříš mi mnoho trápení a já budu moci umřít jako hrdina a ne jako slaboch, který se zabil sám.
Prohrál jsem.
Uděláš to pro mne prosím?
ČTEŠ
Kamaráde
General FictionDopisy příteli, který mi v srpnu v podchodu přiložil nůž na krk, ale udělal tu chybu, kterou mě nechal na živu.
