Albatros

Nůž

Uprchlíci doběhli k oknu. Lehce poodhrnutá záclona se kývala ve slabém vánku. Kristián se uprostřed pohybu zastavil a strhl ji. Tyč, na které držela, se zařinčením dopadla na zem. Okno bylo pootevřené; dost na to, aby jím Bree prostrčila ruku, rozhodně to ale nestačilo k útěku.

„Zatraceně!" Kristián praštil dlaní do kovového rámu. Samozřejmě se ani nepohnul. Mladý indián se rozmáchl a jeho pěst dopadla na sklo. Bezvýsledně.

Bree se s panikou v očích rozhlédla po pokoji. Zrak jí padl na masivní židli. Vrhla se k ní, popadla ji do rukou, ale nedokázala ji zvednout. Přesto dál bojovala. Táhla ji směrem k oknu, zoufalá až téměř k smrti, vyčerpaná tak, že téměř nemohla dýchat. Pokračovala. Těsně před parapetem jí došly síly a ubohá dívka se zhroutila na podlahu.

Zato její druh poznal, na co myslela. Jeho svaly, na vyhublém těle bolestně nápadné, se napjaly, když židli zvedl a vší silou ji hodil proti oknu.

Zvuk tříštěného skla vlil blondýnce novou krev do žil. Vzhlédla, stačila akorát zahlédnout indiána, jak si ji přehazuje přes rameno a vyskakuje s ní z okna. Každý jeho pohyb ji mučil. Ucítila, jak jí cosi prasklo na hrudi a rty se jí zbarvily rudou. Zbledla. Věděla, moc dobře věděla, co se děje s lidským tělem, když zvrací krev.

Zaslechla dusot nohou, jiný, než byl ten Kristiánův. Vzepřela se proti jeho rameni a spadla na zem. Při tom pohybu zaúpěla. Bolest jí projížděla celým tělem, jenže musela bojovat. Musela žít, aspoň tak dlouho, aby se Kristián dostal ven. Tušila, že váček s jedem, který jí voperovali do těla, říkali tomu ‚naše jistota, že neutečeš', prasknul. Velmi rádi jí sdělili, že pokud bude utíkat, tenká membrána, bránící jedu vstup do těla, pukne, a on infikuje její krev během desíti minut. Nebyla tak hloupá, aby si myslela, že má šanci přežít. Ale pokud měla možnost dostat ven toho jediného muže, jenž k ní byl laskavý, bez toho, aby za ni musel platit obrovské peníze, které si nezasloužila, stálo to za to. Stejně ji měli v plánu zabít. Nebo aspoň znásilnit. Tomu se zatím dokázala vyhnout.

„Běž!" zavřeštěla z plných plic. Viděla Albatrose, jeho bílou tvář, rudé, vytřeštěné oči. Pistoli u pasu neměl; to bylo jejich jediné štěstí. Zato v ruce držel nůž, dlouhý, na pohled ostrý jako břitva. Každou chvíli jím lehce zahoupal, jako by plánoval, že ho na ni hodí. To nemohla dopustit, teď ještě ne.

„Je tam loď!" zavolal Kristián. Bree se rychle podívala dopředu. Ze srdce jí spadl obrovský kámen. Ano, loď, ale jaká loď; výletní jachta, dost velká na plavbu na pevninu, pravděpodobně s nějakými zásobami na palubě. Naděje.

„Umíš ji řídit?" vyhekla. V boku ji píchalo, plíce přes ohnivou bolest ani necítila, nohy měla jako z kamene. Pot, stékající jí do očí, se snažila nevnímat. Kristián kývl; další pohyb plný naděje. „Tak dovnitř!"

Měli obrovské štěstí; k lodi byla přidělaná lávka. Indián se okamžitě vrhl ke kormidelní kajutě, zatímco Bree čekala u lávky, aby mohla jachtu odvázat. Najednou, v okamžiku, kdy stačilo stlačit jedinou páčku, a loď by vyjela, se ozval bolestný jekot. Kristián vykoukl z okna a srdce se mu sevřelo.

Drobná blondýnka visela v sevření vysokého albína. Jeho kruté oči se posměšně zaleskly. Zvedl nůž, který do té doby držel v ruce, a přitiskl jí ho k hrdlu.

„Myslím, že jsi doběhl, Kristiánku," řekl, ale chyběla obvyklá jiskra. Pot mu stékal do očí. Vypadal mnohem hůř, než Bree, což bylo podivné, vzhledem k tomu, že si ho udržovala Kočka jako osobního strážce. Měl by mít nějakou kondici. Očividně zdání může klamat.