Dcera mafie

20.kapitola

Probudilo se slabé pronikání světla přes zatažené závěsy. Bylo pondělí a já měla hodně času, než půjdu do školy. 

Oblékla jsem si džíny a koženou bundu a celý outfit zakončila černými converskami. Shadow jsem nasadila obojek a vyšla ven. 

Venku foukal slabý větřík, který mi čechral vlasy. Shadow šel v klidu vedle mě. Po půl hodině jsme se vrátili domů. 

Vzala jsem si tašku, ve které jsem měla nachystané věci do školy a klíčky od auta. 

Zaparkovala jsem na školním parkovišti a vystoupila. Před školou postávali skupinky lidí, ale k žádné jsem se nepřipojila. Místo toho jsem šla za Kubou, který se opíral o strom a kouřil. 

"Čau Nicol." Řekl a vyfoukl všechen kouř. Z kapsy vytáhl krabičku cigaret a já si jednu vzala. Zapálil mi, protože jsem zapalovač neměla. 

"Jak se má Dylen?" No to bych taky ráda věděla. Sice odjel včera, ale ani jednou nenapsal nebo nezavolal. 

"Nevím. Odjel do LA a zatím se mi neozval." 

"Aha. Na jak dlouho?" 

"Na furt." Řekla jsem a sklopila pohled k zemi. I přesto, že je to jenom jeden den co jsem ho neviděla mi chybí. Je to přece můj otec.

"To bude dobré. Kdo je teď bossem mafie ?" Zajímalo by mě kolik bude mít ještě otázek.

"Já." Odpověděla jsme a usmála se. 

Zazvonilo a my odešli do tříd. Sedla jsme si do mé lavice a snažila se aspoň trochu vnímat výklad učitele. Bylo první čtvrtletí a moje známky nevypadali nejlíp. Vycházely mi dvojka a jedna čtyřka z chemie. 

Když všechny hodiny co jsem měla uběhly, šla jsem domů. Neměla jsem náladu jít se Shadow na procházku. Pustila jsem ho na zahradu za domem. Sedla jsem si na houpačku a vytáhla krabičku cigaret. Jednu jsem si zapálila a koukala do blba. Pak jsem Shadow odvedla zpátky domů.

Pustila jsem si na notebooku film Rychle a zběsile, který se teď stal mým nejoblíbenějším. Od tohohle filmu jsem se naučila spoustu triků s autem, které jsem dřív neuměla.

Udělala jsem si obloženou housku a do skleničky nalila pomerančový džus. Lednička byla prázdná proto jsme musela jet nakoupit. 

S plnou taškou jídla jsem šla po parkovišti až k autu. O něj se opírala skupinka kluků. Kdyby můj pohled mohl vraždit už jsou mrtvý.

"Uhneš nebo tady budeš stát. " Odsekla jsem protože na nějaké vybavování jsem neměla náladu.

"Uklidni se. Nic se nestalo. Ty si Nicol Tyler ?" Zeptal se jeden blonďák. 

"Jo. Potřebuješ něco ? " 

"Mám ti dát tohle. " Odpověděl a dal mi obálku, na které bylo mé jméno. 

Po příjezdu domů jsem se posadila na gauč a obálku otevřela. Byli tam peníze a dopis od Dylena.