Epilog

516 79 42
                                    


 Řeka byla plná pylu. Zelenomodrá voda se na pár týdnů změnila na špinavě žlutozelenou, nepříjemně zapáchala a menší nákladní lodě, které po ní pluly, měly kovové stěny pylem přímo obalené, lepkavé a špatně se to mylo – takže to nikdo nemyl.

Stál na mostě, sledoval procházející lidi, kteří mířili z práce domů, pozoroval auta, která se v dopravní špičce tlačila na mostě. Byl rád, že chodil pěšky a občas autobusem, na tohle by po práci neměl náladu.

Stočil svůj zrak ke schodům, které vedly pod most, vzpomínal na tu noc, kdy po nich šel naposledy a viděl tam ty potoky krve a mrtvé lidské tváře, které se kroutily ve zděšeném úšklebku. Pamatoval si, že do té krve šlápl, ty boty ihned vyhodil, nesnesl pomyšlení, že by si je měl ještě někdy vzít na sebe.

Přemítal, zda si i ten vrah z té noci vzpomíná na to, co se toho podzimního dne stalo. Ale pochyboval o tom. Sotva tu dívku následující týdny viděl, a když ano, tvářila se tak, jak se tvářila předtím, než zemřel první člověk. Nezaujatá světem, nezaujatá školou, svým přítelem, svým životem. Jenom přežívala a nevnímala, že kolem ní existují lidé, kteří také dýchají, myslí, sní a umírají.

Ale přesto mu dala tu věc bez jakýchkoli slov. Poznal její rukopis, který naškrábal jeho jméno a příkaz, aby se dané věci zbavil.

„Ale proč?" ptal se. Muchlal papírovou krabičku v rukou, bál se tu věc vytáhnout a podívat se. Předtím ho příjemně hřála, ale zároveň i děsila. Přišlo mu, jako kdyby se mu vrátila hodně zlá vzpomínka, strach, který ze své hlavy vytěsnil před lety, i když to muselo být nejdříve před pár měsíci.

Přítomnost té dívky s očima, které se barvily do ruda, ho už tolik neděsila, ale pochyboval, že někdy zapomene na to, co viděl.

Neměl bych to přeci jen nahlásit? zeptal se sám sebe.

Odpověď nenašel. Nemohl po několika měsících jít na policii a říct, že to viděl, že zná vraha. Zeptali by se, proč nepřišel dřív a jak mohl ty lidi zavraždit. Ta smrt byla všem záhadou... Tradovalo se, že to musela udělat nějaká vyšší síla, protože tohle nebylo v silách obyčejného člověka.

A to Niklas věděl. Nevěděl, kdo a ani jak. Ale viděl toho, kdo tomu stvoření poroučel, i když nedobrovolně.

Může tak prostá věc za takovou pohromu?

Ptal se dál. Hleděl na krabičku, ve které byl ukrytý onyx a třásl se.

Kousl se do rtu, s roztřesenýma rukama otevřel krabičku, vytáhl přívěsek a onyx zvedl do výšky své hlavy.

Hypnotizoval on ty dvě rudé tečky nebo tečky jeho? Muselo to být vzájemné.

Ruka se mu stále třásla, přívěsek se postupně sunul po jeho prstu, neměl sílu ho zachytit a skupinka tří mladistvých, které si nevšiml, do něho vrazila, sice se mu omluvila, ale nestačil zabránit tomu, aby přívěsek spadl z jeho prstu a letěl z mostu, kde se zabořil do měkkého bahna na břehu.

„Omlouváme se," zvolal na něho jeden mladík se zdviženými dlaněmi. Mávl na něho, že se nic nestalo, ale co nejrychleji se rozeběhl ke schodům, aby mohl jít ke břehu a zvednout přívěsek, kterého se měl zbavit.

Hledal ho ve trávě jenom pár minut. Stačil si ušpinit prsty od bahna, omylem se dotkl i špinavé vody, ale přívěsek našel. Zatáhl za přívěsek, zvedl ho, ale váha byla podstatně menší.

Onyx byl pryč.

Nervózně polkl, zběsile hledal v trávě černý kámen, dlaně měl pokryté bahnem, ve dřepu moc dlouho nevydržel a ušpinil si také svoje šedé džíny.

RASHOMONWhere stories live. Discover now