Miraculous Ladybug: Mystery

3. kapitola

Přišla jsem domů, pozdravila rodiče, shodila tašku vedle stolu a padla na postel. Zahučela jsem něco do svého růžového polštáře a otočila se na záda. Prohlédla jsem si svůj pokoj... Na každém rohu byla nějaká Adrienova fotka. Ušklíbla jsem se pro sebe. To budu zase muset uklízet, když Adrien přijde k nám... Adrien-přijde-k-nám. Zaculila jsem se a objala si svůj polštář, když jsem si vybavila ten okouzlující úsměv toho blonďatého kluka. „Co to zase vyvádíš?" zazněl nalevo písklavý hlásek. Ani jsem neodpověděla a z rohu ke mně dolétla Tikki. Malá kwami, červené barvy s černými puntíky dosedla na polštář vedle a svýma velkýma očima mě pozorovala. „Budu hádat," pískla, „A d r i e n," zasmála se a vzlétla ke stropu. Zvedla jsem se do sedu a s pobavením jsem sledovala Tikki, jak ve vzduchu dělá různé akrobatické kousky. „Haha, moc vtipné-" nedořekla jsem větu. Najednou se postel i semnou a Ticci tak silně zatřásla, že jsem málem spadla dolů, když v tom Ticci už byla dole a jen zoufale pískla. Najednou znovu, ale tentokrát mi přišlo, že se otřásl celý dům. „Co se to děje?" řekla jsem vyděšeně a rychle jsem došla k oknu, abych se podívala, co ten otřes udělalo.

Z okna jsem měla výhled na město a stačila sekunda, abych viděla někoho nebo něco, co ten otřas udělalo. Okolo domů, obchodů a spoustu vyděšených lidí si vykračoval člověk s černými křídly. Vypadaly, jako netopýří křídla, jen ve větším rozměru. Byl rychlý jak raketa, ani jsem nestíhala sledovat jeho pohyb. Když vzletěl do výšky několik stop, začal se hystericky smát a na to začal do všech stran pálit temné koule, velikostí kola od traktoru. Lidé utíkali jak jen mohli, ale i přesto moc z nich neuniklo. Když někoho koule trefila, člověk se smrštil a stal se z něho malý netopýr, který začal kroužit všude možně. Celé město bylo v maléru a pomalu tu bylo více netopýrů, než lidí. Hned jsem poznala, že se jedná o Lišajovu práci. Znovu nějakého nešťastníka postihla akuma a ten teď s pobavením ničil celou Paříž. 

Tikki dolétla k oknu, kde jsem stála a u mého ramena jen vyděšeně zírala na tu spoušť. Přestala jsem lelkovat, „Víš, co musíme udělat," kývla jsem ke své kwami a ta jen s vážným pohledem kývla. Proměnila jsem se. Z mého každodenního oblečení se stalo červené oblečení s černými puntíky. Do ruky jsem vzala své kouzelné yoyo a rychlostí jsem vyskočila z pokoje, podívat se na ten malý průšvih. Beruška jde do akce, dámy a pánové.

Už se začínalo stmívat. Francie se začala pomalu zbarvovat do žlutých a růžových barev. Vypadalo by to celkem romanticky a magicky, kdyby nebyla zničená půlka Paříže. Když jsem dosedla na jednu střechu, ještě ne moc zničeného baráku, prohlížela jsem si celou situaci. Přemýšlela jsem o taktice, o tom, jak co nejlépe a nejrychleji polapit akumu, která teď ovládala daného člověka... „Vyhlížíš situaci?"  zašeptal mi do ucha známý hlas a já leknutím trochu nadskočila. Na to byl slyšet pronikavý a pobavený smích, když jsem se ohlédla na Černého kocoura, který se mohl smíchy počůrat. „Jo, fakt děsně vtipný," snažila jsem se o vážný hlas, ale neovládla jsem se a mírně se pousmála. Když se Kocour přestal smát, pozdravovacím gestem se na mě usmál a já kývla. „Teď vážně není čas na vtípky a srandičky, musíme jednat," prohlásila jsem a otočila se zpátky k městu. Když jsem zahlédla černou skvrnu, jak prolétává nad městem a hledá delší oběti. Tím jak se stmívalo, se lidé, kteří teď byli netopýry tolik neschovávali ve stínech, ale více létali všude okolo. Byl jen slyšet křik lidí, bourání města a ten smích muže, který za tohle všechno nesl vinu. Spíše řečeno, vinu za to nesla akuma. Obecně Lišaj.

Když si Kocour za mým ramenem prohlédl danou situaci, začal myslet vážně. „Dobře tedy, jaký je plán?"