Větší zlo

Prasinky

Tom s překvapeně pozvednutým obočím sledoval vzdalující se Brumbálova záda. Tak nějak mu nedocházela příčina podrážděné reakce jeho profesora na odpověď na položenou otázku. Ten naštvaný pohled mu prostě nedával smysl. Zrovna když Brumbál zmizel za rohem, vynořila se z poza toho samého jeho přítelkyně, která se ještě na rohu otočila a podívala se zmateně do chodby, kterou přišla. Ani jí neunikl ošklivý škleb na profesorově tváři. Poté nad tím pouze pokrčila rameny, nahodila svůdný úsměv a vykročila k Tomovi. Nechala se přivítat vášnivým polibkem, aby jejich spolužáci měli zase chvíli o čem mluvit. Hodně rychle si na takové ty kýčovité párové zvyky, jako byl třeba i ten polibek, navykli. Ani jeden z nich na to nikdy moc nebyl, ale vztah mezi nimi přece musel být vidět.
„Můžeme jít?"zeptala se. Tom s jemným úsměvem na tváři přikývl a nabídl Elizabeth rámě. Ta se do něj zavěsila, oba se vydali z hradu do zasněžené krajiny a vyrazili po pěšině do vesnice. Studený lednový vítr je štípal do tváři a na černé kabáty se jim lepily drobné sněhové vločky. Ani jeden nic neříkal. Oba měli šály v kolejních barvách přetáhlé přes ústa, aby z jejich těl unikalo co nejméně tepla a tiskli se k sobě. Hned jakmile dorazili do Prasinek, zamířili rovnou ke Třem košťatům, i když to původně neměli v plánu. Chlad, který panoval za hradbami školy je zaskočil. Za dveřmi, konečně v teple, ze sebe oprášili sníh a rozhlédli se po úplně plném lokále. Nikde nebyl ani jeden volný stůl, což se ani jednomu z nich nezamlouvalo. Pak si jich ale konečně všimla skupinka zmijozelských studentů ze třetího ročníku a jako na povel se zvedla, aby uvolnila místo novému královskému páru. Studenti Nebelvírské koleje, kteří zabírali většinu zbývajících stolů, nad tím jen nechápavě kroutili hlavami. Nikdy nechápali to zmijozelské myšlení a upřímně se to nikdy raději ani nepokoušeli. Tom s Elizabeth se usadili na uvolněná místa a oba si objednali hrnek horkého čaje. Když byl před ně postaveny objednané šálky, oba si rychle o bílý porcelán začali zahřívat prokřehlé ruce.

„Prosím tě, co proti tobě Brumbál má?" zeptal se po chvíli Tom, když se zahřál dostatečně na tolik, aby mohl něco říct, a usrkl svého čaje.
Elizabeth mu věnovala pohled, který jakoby se ho ptal: 'To myslíš vážně?'
„Já jsem Grindelwaldová, Tomášku. Co by proti mně asi Brumbál mohl mít," zasmála se, zakroutila nevěřícně hlavou a napila se čaje.
„Nikdy jsem nepostřehl, že by ho tak štvalo jenom tvoje jméno," prohodil Tom, opomíjíce přitom fakt, že poprvé, od doby, co o Elizabeth začaly kolovat drby o jejím spojení s Grindelwaldem, otevřeně přiznala, kolik je na tom vlastně ve skutečnosti pravdy. Elizabeth se podívala přes hranu svého hrníčku s pozvednutým obočím na svého přítele.
„O čem to mluvíš?"zeptala se.
„Když jsem na tebe čekal, připojil se ke mně Brumbál a začal se vyptávat. Když jsem mu řekl, že čekám na tebe, tak vypadal, jako by chtěl srovnat Bradavice se zemí," informoval Elizabeth Tom o svém setkání s profesorem před hlavním sálem. Elizabeth odložila hrnek a zadívala se do hlubin černého čaje, který se v něm nacházel. Tom přemýšlel, co se jí asi honí tou blonďatou hlavou. Netušil. Nikdo nedokázal odhadnout, na co Elizabeth myslí. Nedalo se, protože ona byla přesně ta osoba, jejíž myšlenkové pochody nepochopíte, i kdybyste sebe více chtěli. A proto asi vždy dosáhla toho, co chtěla, protože nikdo nedokázal předpovědět,co udělá.

„Brumbál je hulvát!" prohlásila potom Elizabeth, čímž vytrhla Toma z jeho myšlenek.

„Hulvát? Není to trochu silné slovo?" zasmál se.

„Nemyslím si," ohradila se Elizabeth.„Zamysli se nad tím, co všechno udělal mojí rodině. V podstatě by se dalo říct, že nás snaží systematicky zničit. Nemám pro něj jemnější slovo než je hulvát." Tom se tiše a pobaveně zasmál.
„Chtěl bych ti pak něco ukázat," řekl Tom.

„Ukázat?" podivila se Elizabeth.

„Je to vlastně taková moje pojistka," ušklíbl se Tom.

„Aha. A chceš si pojistit přesně co? Mě jako milenku nebo jako spojence?" zeptala se rýpavě Elizabeth.

„Možná tak trochu od obojího." řekl se smíchem Tom.

„Tak to jsem tedy zvědavá, tak ukaž," vyzvala ho.

„Nemám to u sebe, je to na hradě."

„V tom případě to počká, teď nikam nejdu," prohlásila Elizabeth a ukázala na jedno z malých oken, za kterým řádila skutečně vydatná chumelenice. Tom nemohl nic než souhlasit, ani jemu se do takového nečasu ani trochu nechtělo. V poklidu popíjeli čaj u krbu a sledovali tu bouři za okny. Čas, který mohli ve vesnici strávit,se pomalu chýlil ke konci, venku se velmi rychle stmívalo a Tom s Elizabeth museli do hradu. Pořádně se zabalili do svých kabátů a vyšli z pohostinství do té zimy. Cesta do hradu se jim zdála až moc dlouhá. Delší než normálně. Ten vítr, který foukal proti nim, jim chůzi značně ztěžoval. To se rozhodl své překvapení pro Elizabeth přesunout, protože, když konečně dorazili do hradu, byli oba tak promrzlí, že se jen schoulili ve společenské místnosti na pohovku před krb a snažili se zahřát, než se vydají na večeři.