Immundus - POZASTAVENO

Kapitola 3.

3. Kapitola

Naprosto vyčerpaná, s rudýma ubrečenýma očima jsem se sesunula podél staré, plesnivé a vlhké zdi. Svůj pohled jsem nasměrovala na své třesoucí se ruce. Klouby byly rozedřené do krve, jak jsem se snažila rozbít dveře a uniknout. Nešlo to. Samozřejmě, že to nešlo. Ještě abych se jen s pomocí mých pěstí dostala ven. Jenže to mě neodradilo. Nechtěla jsem v téhle místnosti strávit ani jednu další minutu a tak jsem s křikem bouchala a mlátila do dveří. Ale nic se nestalo. Nic, kromě toho, že mi odešel hlas, rozedřela jsem si klouby a vyplakala oči.

Sedíc na studené zemi jsem vrtěla hlavou. Jak se tohle mohlo stát? Jak jsem mohla být tak blbá? Bylo naprosto jasné, že neznámá holka, která porušovala řád už jen tím, jak vypadala a která věděla o vězení, které se nachází pod Hlavním sídle, bude mít v plánu něco špatného. Jenže ne. Laira si s ní hezky sestoupí až dolů, protože je tak zkurveně omámená tím, že někdo takový vůbec existuje!

„Krávo!" zakřičela jsem přes celou místnost a ozvěna mi to slovo vrátila ještě třikrát. Ani nevím, jak se to stalo, ale zřejmě díky tomu vyčerpání jsem ze sedu dopadla tvrdě na podlahu a usnula.

...

Tvrdá rána, která mi padla do obličeje, mě probudila. S výkřikem jsem vyskočila na nohy a najednou se okolo mých rukou a vlastně okolo celého mého těla obmotali něčí ruce a potom i provazy. S vytřeštěnýma očima jsem se naprosto zmateně rozhlížela okolo sebe.

„Vezměte ji do devítky." Ozval se ledový ženský hlas z chodby. Zvedla jsem hlavu a zadívala se do očí mé matky. Stála tam, jako nějaký robot. Bez emocí, beze strachu, s mocí a silou. Ruce složené za zády, jako přísná profesorka a vražedný pohled, kterým mě probodávala.

„Matko. Co se to děje?" Zeptala jsem se zmateně, když mě vedli okolo ni. Ona se na mě jen podívala, zvedla ruku a muži, kteří mě drželi svázanou a kteří mě odváděli, zastavili. Matka přešla přede mě a vzala můj obličej do dlaně. Už teď mě dost bolela čelist z toho, jak se mě tvrdě rozhodli vzbudit. Tušila jsem, že se mi tam vytvoří nebo možná už dokonce vytvořila modřina. A proto, když mě chytila a zvedla mou bradu tak, abych ji viděla přímo do očí, sykla jsem bolestí. Usmála se.

„Jsi hřích. Porušila si řád. Jsi odporná a zasloužíš si všechno, co tě čeká." Zašeptala tak bezcitným hlasem, až mi po zádech přejela husí kůže. Potom nechala mou hlavu znovu klesnout a s hrubým postrčením jsem musela pokračovat v chůzi.

Vedli mě celou tou dlouhou a temnou chodbou, až na druhou stranu. Věděla jsem, kam mě vedou. Znala jsem ta čísla tady nazpaměť. Věděla jsem, že na jedné straně jsou cely s vysokými čísli. A na straně druhé jsou čísla jako 1,2, 3 a podobně. Nacházelo se tady i číslo 9, do kterého mě vedli. A věděla jsem, že tyhle místnosti jsou určené jen k jednomu. K mučení.

Když jsme došli až k místnosti s číslem devět, zjistila jsem, že je to jedna z nových místností. Dveře byli stříbrné a vypadaly, že jsou opravdu těžké. Uprostřed dveří se nacházelo sklo, přes které jsem mohla vidět vybavení místnosti. Uprostřed se nacházelo lékařské bílé lehátko. Na stranách byly připevněny jakési popruhy a pouta. Všude podél stěn stála spousta stolů s lékařskými nástroji, injekcemi, pípajícími stroji a vším možným. Děsilo mě to. Děsilo mě to tak strašně moc, že jsem se snažila utéct pryč, ale lidé, kteří mě drželi, měli velkou sílu. A s každým mým škubnutím a pokusem otočit se, jsem jen schytala ránu. A tak jsem toho po chvíli nechala. Protože už mi tekla krev z nosu a pořádně jsem nedokázala popadnout dech, kolikrát mě praštili do břicha.

„Pohni!" křikl na mě jeden z mužů a škubl semnou. Tak tak jsem se udržela na nohou a nespadla přímo na obličej. Vtáhli mě do oné místnosti a než jsem se zmohla na jakýkoli odpor, svalili mě na ono lehátko a nohy i ruce mi připoutali. Bylo to tak pevně, že se mi pouta zařezávala do kůže a já cítila, že kdybych se jakkoli pohnula, rozedřu si kůži do krve.

„Můžete jít." Promluvil znovu ledový hlas mé matky a oni muži opustili místnost. Zavřeli ji za sebou a slyšela jsem, jak něco píplo. Zřejmě tu místnost zamkli. Čipovou kartou.

„Proč jsem tady? Proč jsem proboha tady?!" Zakřičela jsem a z očí se mi začaly koulet slzy. Normálně bych si je utřela, jenže jsem byla spoutaná, takže to nešlo.

„Protože si pošpinila tohle město. Pošpinila si moje jméno! Jsi hřích! Jsi odporná!" Křičela mi do obličeje a přitom se děsivě usmívala. Vrtěla jsem hlavou a stiskla víčka pevně k sobě. Ne. Ne. Tohle se neděje. Tohle se neděje. „Ale neboj se. Nezabiju tě." Odmlčela se a potom dodala. „Nebo tě alespoň nezabiju teď. Jen tě změním." Zmateně jsem se na ni podívala.

„Změníš?" Zašeptala jsem naprosto vyděšená.

„Přesně tak. Milovat jiné dívky..." pronese naprosto znechucena a potom zavrtí hlavou „je to zvrácené. Ale myslím si, že po pár procedurách..." znovu umlkne a přitom se natáhne k jednomu ze stolů a vezme do ruky injekci, naplněnou jakousi čirou tekutinou. Vytřeštím oči a začnu zuřivě vrtět hlavou.

„Ne. Ne, dej to pryč. Dej to pryč!" Zakřičím přes celou místnost a ona se jen pousměje a vloží mi do pusy jakýsi roubík, díky kterému už neodkážu vůbec nic říct. Jen vydávat jakési podivné zvuky nesouhlas.

„Jak už jsem říkala, myslím si, že po několika procedurách změníš svůj názor. Má být muž a žena, zlatíčko." Pohladí mě po tváři a naprosto falešným a předstíraným hlasem dodá. „Dám ti injekci. Budeš po ní... Řekněme..." Přiloží hrot injekce k mému krku a zajede pod kůži. Štípne to, ale dá se to vydržet. „Bude tě to bolet." Dodá teď už zase svým bezcitným hlasem a zmáčkne píst. Pod mou kůži tak začne proudit ona tekutina a od první vteřiny to sakra hodně bolí. Jako by se mi po celém těle rozlévala horká láva. Jakoby pálila všechno, co mám uvnitř sebe. Jakoby mou krev měnila v oheň, který se rozlévá do všech stran. Měla jsem pocit, že shořím. Že už dávno hořím uvnitř a že za chvíli z mého těla začnou stoupat plameny. Ale nebylo tomu tak. Bolest byla čím dál tím větší a po několika vteřinách se mi začalo před očima zatmívat. Poslední, co si pamatuji, je to, že někdo otevřel dveře a vešel dovnitř. Viděla jsem matku, jak se šťastně usmívá a odstupuje od mého lehátka. A pak jsem něco uslyšela.

„Reix Saheromová. Vítej. Znovu." Pronesla má matka a poté jsem omdlela.

Tak jsem tady s další kapitolou. Je kratší, já vím. Ale i tak doufám, že se vám líbila. Budu ráda za jakoukoli podporu. ^^

Callia