Zaslepeni budoucností

XXIII. Pokusné morče

„Sofie, jsi v pořádku?" promluvil na mě otec česky. Uvědomila jsem si, jak dlouho to je, co jsem svou mateřštinu naposledy použila. Vážně mi dělalo radost, že jsem ji mohla zase využít namísto angličtiny.

Otec se ke mně přiřítil, jen co Theodore opustil místnost. Ihned mi začal uvolňovat řemeny, které mě poutaly k posteli, takže jsem byla opět velmi brzy volná.

„No, asi ano," odpověděla jsem zmateně. „Nic se mi tu zatím nestalo, pokud myslíš tohle. To ale tak úplně neznamená, že jsem v pořádku." Otec se na mě s pochopením usmál.

„Vím, že jsi asi zmatená. Musíš mi ale věřit." Znělo to velice snadně, ale já věděla, že to tak jednoduché není. Nemohu jen tak zavřít oči a slepě věřit. Pak bych nebyla o nic lepší než všichni osvícení.

„To je ale ten problém, tati. Já už nevím, co si myslet. Jak ti mám věřit? Všechno se tu na mě sesypalo za velmi krátký čas a já vůbec nevím, jak to mám tak rychle zpracovat." Po tvářích mi začaly téct slzy. „Už je to skoro rok, co jsem naposledy viděla mamku nebo kohokoliv z mých blízkých. Utíkala jsem před zákonem jako nějaký vrah," vzlykla jsem. „A potom jsem najednou unesena a vystavena stovkám informací a ještě ke všemu v tom hraješ roli ty a já už nevím. Nevím, jak to mám zvládnout."

„Sofi, klid. Podívej se na mě." Taťka vzal můj obličej do svých rukou. „Všechno bude dobré, rozumíš?" Opět se usmál. Mě to ale moc neuklidňovalo.

„Ale," začala jsem znovu. Cítila jsem, jak se mi panikou zrychluje dýchání.

„Sofi, uklidni se! Zhluboka se nadechni, ano?" Pro jednou jsem ho uposlechla. Dívala jsem se do země a snažila v duchu napočítat do deseti a u toho pravidelně oddechovat. Naštěstí to zabralo a mé dýchání se opět ustálilo na normální hodnoty. Také se mi podařilo potlačit vzlykání. Uvolnila jsem se z taťkova sevření a otřela si obličej od slz do rukávu.

„Tati, prosím, vysvětli mi, co tu děláš," požádala jsem ho v klidu. Otec si povzdechl a pomalu se narovnal. Odkašlal si, než konečně promluvil.

„Promiň mi to, Sofie. Promiň, že jsem ti lhal."

„O čem konkrétně?" zeptala jsem se tichým vystrašeným hláskem.

„O tom, že spolupracuji s Kobrou. Ve skutečnosti pracuji pro projekt Taipan."

„Ale proč? Já myslela, že jsi proti nabídce," řekla jsem nevěřícně.

„To byla lež. Promiň mi to. Nikdy jsem tě do toho nechtěl zatáhnout."

„Takže jsi mi raději lhal?" zeptala jsem se teď už naštvaně. „Myslel sis, že tak to pro mě bude lepší?" po chvilce ticha jsem ještě dodala: „Ty asi nebudeš jen obyčejný obchodník, že?" Vzpomněla jsem si na všechny ty jeho výjezdy do zahraničí. Co přesně celou tu dobu dělal?

Otec si provinile povzdychnul. „Ne, to nejsem," Chvíli jsem se na něho zklamaně dívala. Ještě pořád jsem ničemu nerozuměla a čas nám běžel.

„Prosím, řekni mi všechno. A pěkně od začátku." Modlila jsem se, aby mě otec neodmítl.

„Dobře tedy," odpověděl jednoduše a já slavila v duchu malé vítězství.

„Asi sis všimla, že nemám žádný vědecký titul. Škola mě příliš nebavila, a tak jsem ji nikdy nedokončil, jak ale jistě dobře víš." Nad tímhle jsem se musela pousmát. Až moc to totiž připomínalo mou současnou studijní situaci.