Před bouří (THG ff)

1.- Sklizeň

,,Olivie!" zakřičela jsem vztekle na svoji sestru. ,,že ty sis ZASE půjčila můj hřeben?" do mého malého pokoje vešla malá blonďatá holčička, lišácky se usmívala, a něco svírala ve svých rukou. ,,Promiň." zamumlala, podali mi hřeben a udělala psí oči. Musela jsem se usmát. ,,V pořádku," odpověděla jsem a začala si rozčesávat hnědé vlasy. Olivie stále stála ve dveřích a koukala na mě. ,,Vyhraješ, když tě vyberou?" ,,Ty se s tím nemusíš trápit!," konejšila jsem ji rychle, když jsem zahlédla v jejích očích slzy ,,tak zaprvé, mě nevyberou, a za druhé, i kdyby, vyhrála bych. A pak bych ti koupila vlastní hřeben." Olivie se vděčně zasmála a pohodila svými blonďatými vlasy, které se tak lišily od těch mých.  ,,Pak budu princezna!" řekla pisklavým hlasem a já se zase musela smát. ,,Neboj, ty už princezna jsi."

,,Natalie, jsi připravená?" zavolala na mě máma z obyváku. Rychle jsem si ještě jednou zkontrolovala vlasy a šaty. ,,Jo, už jdu!" zakřičela jsem a vyšla ke dveřím. Olivie mě ale chytla za lem šedých šatů. ,,Já chci jít taky." ,,Ne, Olivie, ty budeš tady doma, za minutku by měla přijít teta tě pohlídat. Sklizeň není nic pro tebe." ,,Ale co když tě už víckrát neuvidím?" zamyslela jsem se.  ,,Přísahám. Přísahám na všechno, co mám, že se znovu uvidíme." dala jsem jí pusu na její malé čelo vydala se za mámou a tátou ke dveřím. Kývla jsem a všichni tři jsme se vydali na náměstí.

---

,,Vítejte, vítejte, vítejte!" nadšeně na nás křičela moderátorka z podia. Jsem docela zvědavá, jestli jí něco dali do jídla, anebo jestli takto hyperaktivní od přírody. Jestli ano, tak to byla ta poslední věc, co na sobě měla přírodního. Zářivě růžové rty. Neonově žluté vlasy. Zelené šaty, které toho odhalovaly vážně hodně. A naoranžovělá pleť. Přiznejme si to, Kapitolané by se mi hnusili, i kdyby nevypadali takhle.

Stála jsem za dívkou, jejíž vlasy voněly po drahém mátovém šampónu a pohrávala jsem si s lemem mých šatů.  Byla jsem nervózní, a měla jsem pro to důvod - mé jméno byla v osudí doopravdy mnohokrát, takže šance na mé vylosování byly doopravdy velké. Ignorovala jsem nadšené vřískání té kapitolanky, i ,,velice zajímavý" film a začala se porozhlížet po ostatních. V davu dospělých jsem objevila mé rodiče. Vypadali téměř stejně nervózní, jako jsem byla já.

,,A TEĎ PŘEJDEME K SAMOTNÉ SKLIZNI!" zahulákala kapitolanka, kterou jsem v duchu pojmenovala Pinkie a došla k osudí s dívčími  jmény. ,,DÁMY MAJÍ PŘEDNOST, SAMOZŘEJMĚ." dodala ještě, a nejspíš zapomněla, že má mikrofon, protože to muselo být slyšet až do Prvního kraje. Chvíli se jen tak ledabyle přehrabovala mezi lístečky. A jeden vytáhla.

,,NATALIE HARRISONOVÁ."

Když odešel počáteční šok (který byl opravdu velký), pomalu jsem se vydala k pódiu. Všichni na mě zírali a moje máma plakala. Stoupla jsem si vedle Pinkie. ,,VÝBORNĚ!" vykřikla a úsměvem odhalila modré zuby. ,,TEĎ CHLAPCI.

,,LEONARD PETTERS."

Nevím, co jsem si myslela, že to bude za kluka, ale Leonardovi bylo asi 13. Třináct. Byla bych zděšená, ale to jsem byla i tak. Leonard měl světlé vlasy a tmavé pronikavé oči, teď uslzené, jak kráčel k pódiu.

,,NĚJAKÝ DOBROVOLNÍK?" zakrákorala Pinkie.

Nikdo se nehlásil. Páni, Druhý kraj a žádný dobrovolník. To je snad poprvé.

,,VÝTEČNĚ! TAKŽE, TADY JSOU LETOŠNÍ SPLÁTCI Z DRUHÉHO KRAJE! NATALIE HARRISONOVÁ A LEONARD PETTERS. ŠŤASTNÉ HLADOVÉ HRY! AŤ VÁS VŽDY PROVÁZÍ ŠTĚSTĚNA!"

---

Vítejte u druhého dílu Ledové smrti! Jak už víte, tato kniha bude o Oliviině sestře Natalii a jejích hrách.

První kapitolu bych chtěla věnovat pacicka, za podporu u prvního dílu, protože bez ní by zůstala Ledová smrt nedopsaná.

Cover se ještě chystá, ale pokud by se někomu chtělo ho udělat, napiště ;)

Clare3636