CREEPYPASTY

THEY

(= Oni)

Oni, jinak je nazývat nemůžu. Nemají jméno. Nemají původ. Prostě tu jsou. A kdo přesně jsou Oni? Dřív samozřejmě někým byli.

Poprvé jsem se s nimi setkal někdy v červenci. Zrovna jsme s přáteli vymýšleli plány na odpoledne. Bylo to trochu neobvyklé, protože si spolu vyrážíme jen zřídka. Domluvili jsme se, že se najíme v nějaké restauraci o které jsem nikdy neslyšel a která byla uprostřed ničeho. Tihle mí přátelé jsou jeden chlápek, Mark, a dvě holky, Vanessa a Lily. Mark se mě snažil přesvědčit, že už jsem v té restauraci jednou byl, ale já si na to prostě nemohl vzpomenout. Takže jsme se domluvili a nastoupili do Markova auta. Mark řídil, protože to bylo jeho auto, Vanessa seděla vedle něj na místě spolujezdce. Já seděl vzadu za Vanessou s Lily. Všechno se zdálo normální.

Byl červenec a my byli uprostřed pustiny. Jediné, co jsme po cestě do restaurace viděli, byla uschlá pole a hnijící stodoly. Kvůli vedru venkunikdo nebyl. Celá cesta byla příjemná. V rádiu hráli Great White a Led Zeppelin, my si vyprávěli příběhy ze života a smáli se vtipům. Asi po hodině jízdy jsme konečně dojeli na místo. Byla tam restaurace, opravdu malá, ale taky dobře udržovaná na rozdíl od okolních domů. Po tom, co jsme se po dlouhé cestě protáhli, jsme konečně vešli dovnitř. Báječně jsme si to užili, servis byl výborný, ale jídlo bylo absolutně příšerné, chutnalo jako by bylo akorát ohřáté v mikrovlnce. Po jídle jsme se rozhodli prohlédnout si okolní krajinu, než strávíme oběd.

Tehdy jsem si všiml změny. Jezdili jsme kolem snad hodinu, sledovali opuštěné farmy a poslouchali Foreigner a Johna Mellencampeho, které nás radio nutilo poslouchat. Přirozeně jsem se začal nudit. Zeptal jsem se, "Jak dlouho to tu ještě budem' objíždět?"

Bez odpovědi. Zopakoval jsem, "Jak dlouho to tu ještě budem' objíždět?"

"Tahle farma je překrásná, přála bych si žít na farmě!" vykřikla Vanessa.

"Jak dlouho to tu ještě budem' objíždět?" zopakoval jsem potřetí.

"Podívej se na ta sila, Lily, byla jsi posedlá silami, když jsi byla malá, že?" ptala se Vanessa a úplně ignorovala mou otázku.

Zopakoval jsem svou otázku po čtvrté, pak po páté, "Jak dlouho to tu ještě budem' objíždět?" Pak mi to konečně došlo. Neslyšeli mě.

Neslyšeli mě. Už to nebyli ti stejní lidé.

Každá má poznámka, každá otázka, kterou jsem položil, byla ignorována. Vanessa pořád mluvila o tom, jak miluje okolní krajinu, Mark k tomu stále dodával poznámky a Lily s nimi jen souhlasila. Byl jsem pro ně neviditelným. Ptali se mě na otázky, ale neslyšeli mou odpověď. Nejen to, oni se změnili. Vanessa jen s tupým výrazem zírala na okolní krajinu, Mark měl úplně prázdný výraz a Lily se jen tiše šklebila z okna. Tohle nebyli mí přátelé, se kterými jsem vyrůstal. Z těchto lidí se stali oni, ne mí přátelé.

Mark jen jezdil dokola zaseklý ve svém transu spolu s ostatními. Ze všech se stal jeden. Stali se z nich oni. Mark jel další hodinu. Slunce stále jasně zářilo, na obloze ani mráček, všechny pozemky vypadaly stejně jako ty vedle nich, dokud jsme nepřijeli k opuštěnému kostelíku.

Ta budova vypadala dost jako kostel, ale byla velká asi jako stará škola o jedné místnosti. Mark zastavil. Chtěl si to prohlídnout. "Hej lidi, dem to omrknout!" téměř zakřičel.

"Ne, co když tam stále někdo je a bude na nás křičet?" Vanessa zněla dost znepokojeně.

"Ne," odpověděl jsem, "je očividně opuštěnej a v dohledu není žádnej dům."

Samozřejmě, že mě neslyšeli a Vanessa si dál stěžovala zatímco Mark stálo objížděl tu budovu, dokud se nerozhodl. Lily se stále jen culila ven z okna a v podstatě zopakovala mou poznámku o tom, že je to místo opuštěné.

"Vidíš Vanesso," odpověděl Mark. "Lily ví všechno, proč to někoho nenapadlo před tím, než jsem to tu pětkrát objel?"

Přejeli jsme ke kraji silnice. Stále tu nikdo nebyl. Já vystoupil jako první, po mě pak i oni. Spolu s Markem jsme přešli k té budově, zatímco Lily s Vanessou stáli v zádu. Mark si všiml otevřených dveří a vešel dovnitř, já ho následoval. Snažil jsem se mu říct všechno, co vím o školních budovách, ale samozřejmě mě neslyšel. Zkoumal jsem interiér školy, když mě Mark začal volat.

"Vylez odtamtud!" křičel s neobvykle škodolibým tónem.

"Ne," odpověděl jsem. Chtěl jsem si to tu víc prohlédnout.

"Vylez odtamtud," opakoval se Mark, dokud jsem to nevzdal a nevylezl. "Vyfoť to." Podal mi svůj telefon i přes to, že jsem nechtěl. Pořídil jsem pár snímků a vrátili jsme se do auta. Dělo se to stejné jako celou cestu sem.

"Už by jsme se měli vrátit, jezdíme tu už čtyři hodiny," prohlásil jsem. Nějak musel zachytit něco z toho, co jsem právě řekl, protože se na mě otočil. Téměř jsem vyskočil z místa. Obličej se mu rozpouštěl. Kůže i s masem mu stékaly z obličeje dokud nevypadal jako kostlivec s očima. Přestal mi věnovat pozornost a začal Vanesse vyprávět nějakou hatmatilkou svůj příběh z dětství. Ta se tomu zasmála a otočila se na něj. Dělo se jí to samé, kůže jí stekla z lebky. Otočil jsem se na Lily; neviděl jsem jí do bličeje, ale na klíně měla loužičku nějaké kapaliny v barvě kůže, kterou tam dřív neměla.

Nikdy se odsud nedostanu. Ta myšlenka se mi stále opakovala v hlavě. Mark jen stále řídil, a řídil, a řídi, a řídil. Mluvili a smáli se, mluvili a smáli se a mluvili a smáli se. Rozpouštěli se a rozpoštěli, rozpouštěli se a rozpoštěli a rozpouštěli a rozpoštěli. Začal jsem panikařit. Jen pomyšlení na nekonečnou jízdu. Byl krásný den. Slunce zářilo jako nikdy, nezapadlo ani o nejmenší kousek. Nakonec jejich konverzace skončila a bylo úplné ticho, zatímco byli všichni ve svém transu. Panikařil jsem nejméně hodinu než jsem si všiml, že se taky usívám. Začal jsem se víc potit i přes to, že se teplota nezměnila. Avšak mě to bylo jedno. Taky jsem si všiml něčeho dalšího...

Cítil jsem se dobře.