Dračí duše

8. Ztracen, nebo nalezen?

V téhle kapitole budou taky hrát velkou roli emoce, ale jiné, než v té předešlé kapitole. Když je řeč o emocích, Ner, proč je tato kapitola věnovaná tobě pochopíš na konci ;)

(Až napíšu *, můžete spustit hudbu, ale ne dřív! Nechte se překvapit 😉 A jedná se o hudbu v pozadí. Tohle není muzikál!)

Jo a v blízkém budoucnu vás čekají nové vedlejší postavy. Zde jsem ale použila jen jednu:

Tohle je Sneezlehunch, Škodíkův bráška (jen v mém příběhu). O tři roky mladší než Nebelada.

Jo a použité obrázky nepatří mně! Však to znáte.
A taky jste si možná všimli, že jsem vymazala Oznámení. Už mi to tam vadilo.

Přeji hezké čtení!

***

Valka pomalu otevřela oči. Opatrně se rozhlédla a zaposlouchala se. Bylo ticho. Jakmile trochu zvedla hlavu, uvítala ji silná, mužná ruka, která ji i přes svou velikost jemně pohladila po vlasech.
"Už jsi vzhůru, má drahá?" dostal ji z ospalosti hlas jejího manžela. Opřela se tedy o něj se slovy: "Už je konec?"
Kliďas se usmíval. "Ano, už je konec. Bouře skončila."

"A co posádka?"

"Všichni jsou v pořádku. Chceš jít na palubu?" Žena se usmála, a jen se k němu víc přitulila. "Ne, chci takhle zůstat ještě chvíli." Přitiskla se k němu tak silně, jako by se bála, že když ho pustí, zase bude tak odtažitý a zahořklý, jako dříve.

Tu chvíli si ale někdo vybral, aby je vyrušil. Ozvalo se totiž zaklepání na dveře. Náčelník pokynul: "Dále." Dveře se otevřely a v nich se objevil Tlamoun. Tvářil se tak zvláštně. Udiveně, překvapeně, možná i trochu vyděšeně. Kliďas se tedy zeptal: "Tlamoune, co se stalo?"

"Kliďasi, tomu neuvěříš," šílel kovář. "Hned za úsvitu jsme nadhodili sítě a neuvěříš, co se do nich chytlo."

"Že neuvěřím jsi řekl dvakrát, takže to musí být opravdu něco. Co jste chytli?"

"Chlapce".

"Cože?! Chlapce?!" ozvala se překvapeně Valka. "A jak se tam dostal?!"

"Asi během té bouřky spadl přes palubu své lodi," hádal Tlamoun.