Sbalil jsem si kufr, zatímco jsem se díval po svém starém pokoji. Byl docela malý s červenými zdmi, nějakými fotbalovými plakáty a plakáty s kapelami na nich, bílými dveřmi, dvěma šuplíky a stolem. Na stole byl přehrávač CD, pár cédéček, pastelky, papíry a spousta dalších věcí. Taky tam byl malý školní šuplík plný sešitů, které jsem popsal.
Moje oči skenovaly papír, tolik vzpomínek. Taky tady bylo fotoalbum, kde bylo hodně fotek mě a Stana, mého nejlepšího kamaráda ze školy, jiných přátel a mých přítelkyní. Teď si nemohu vzpomenout, kdy jsem s nimi chodil. Nepřišlo mi to správné a bylo to celé falešné. Všechny vztahy. Byly to pro mě dobré kamarádky, nic víc, nic míň. Nebylo to opravdové. Všechno to byla hra. Hra, při které se zjišťovalo, jestli to vydrží, nebo se rozejdeme. A vždycky jsme se rozešli.
Je to trochu smutné, měl jsem je moc rád. Jen ne tím způsobem, jakým chtěli.
"Louisi, můžeš zůstat na déle, jestli chceš." Řekla mamka ještě před tím, než jsem zjistil, že vešla do pokoje.
"Mami, rád bych zůstal déle, ale máme zkoušky tenhle týden." Řekl jsem. Moje mamka mě pozorně sledovala potom, co odhalila mou depresi a tinnitus. Snažila se mě dostat do nemocnice, aby mi poradili, jak ten hluk ignorovat a řekla mi, že mi pomohou, ale já to odmítl. Byl jsem si jistý, že by to pomohlo, vlastně cokoli by pomohlo. Ale teď jsem s tím zacházel docela dobře, zvonění bylo víc v pozadí, ale pořád to bylo dost hlasité a vyčerpávající.
"Já vím, jen mi nepřijde správné opustit tě v tomhle stavu." Řekla a já zasténal. Nebylo pro mě jednoduché odejít, ale cítil jsem, že dělám správnou věc. Zakroutil jsem hlavou a zavřel kufr.
"Mami, budu v pohodě. Nedělej si starosti." Řekl jsem, snažíc se znít důvěryhodně. Popravdě jsem si nebyl jistý, jestli budu ještě vůbec někdy v pořádku, ale to jsem jí říct nemohl.
"Jsi dobrý herec, Louisi, ale já jsem tvá matka a vím, že lžeš." Povzdechl jsem si, samozřejmě, že to věděla. Zvonění zesílilo a já se snažil ignorovat bolest hlavy, kterou jsem měl už od včera, když jsem šel spát.
"Musím jít." Řekl jsem, když jsem uviděl hodiny. Skoro půl páté odpoledne. Vzal jsem si svůj kufr a šel k autu, a hned po mně i má rodina. Řekli jsme si svoje ahoj a všichni mě objali, než jsem odjel.
Pryč od rodiny a jejich lásky zpátky k Harrymu a nenávisti.
***
Otevřel jsem dveře od našeho bytu a uslyšel televizi z obývacího pokoje. Super, takže je dole. Když jsem si vyzul boty a svlékl bundu, ucítil jsem, že mě někdo pozoruje a byl jsem si jistý tím, kdo to byl.
"Měl si dobré Vánoce?" Zeptal se svým perfektním hlasem. Bylo to divné, ale zpozoroval jsem, že mi opravdu chyběl.
"Jo a ty? Co jsi dělal?" Zeptal jsem se a podíval se nahoru, abych se mu díval do jeho zelených očí.
"Byl jsem doma." Odpověděl. "Chyběl jsi mi, bylo to tu opuštěné."
"Počkat, ty jsi tady byl sám přes Vánoce?!" Zeptal jsem se, to nemohl myslet vážně.
"Jo, máma s Robinem jeli s Gemmou do zahraničí za příbuznými."
"Proč jsi nejel s nimi?" Zeptal jsem se, nechápajíc, proč zůstal doma.
"Trochu to mezi námi skřípe právě teď a navíc jsem chtěl zůstat v Anglii." Trochu to mezi námi skřípe... hm... pohádali se? Anne byla vždy slušná a hodná paní, nemohla být naštvaná na svého syna a Robina, Harryho nevlastního otce, vždy vypadal strašně mile. Co se stalo?
"Oh, um, promiň," byla moje jediná odpověď, než jsem si na něco vzpomněl. "Tak proto jsi chtěl jít se mnou! Protože jsi nechtěl být se svou rodinou nebo sám! Oh bože, omlouvám se, Harry. Kdyby jsem to věděl, tak jsi mohl jít se mnou." Opravdu jsem se mu omluvil. Harry byl přes Vánoce sám v našem bytě. Muselo to být opravdu nudné, takhle oslavit tak krásnou tradici.
"Je to v pohodě, nevěděl jsi to. A jak bylo v Doncasteru? Všichni šťastní?" Zeptal se Harry, měníc téma.
"Bylo to fajn, všichni byli zdraví a natěšení na Vánoce. Dvojčata nemohla chvilku posedět." Řekl jsem, usmívajíc se nad tou vzpomínkou. Pořád byla na nohou a jedli cukroví.
"Oh, umím si to představit. A co tvoje narozeniny?" Zeptal se a já si povzdychl. Po 'rozhovoru' s mamkou přišli hosté a dělali jsme přesně to, co se na oslavách dělává.
"Bylo to v pohodě, nic speciálního." Řekl jsem a on se na mě usmál.
"Stýskalo se mi po tobě." Zašeptal a já mu věnoval smutný úsměv. Bylo to skoro normální mezi námi. Jako ve starých časech.
Proč se změnil? Dává mi jen naději jen proto, aby mě znovu srazil na kolena? Jako předtím? Nechal mě věřit, že je všechno dobré a pak to udělal znovu. Bolelo to o dost víc, když to udělal takhle. Nemohl se prostě rozhodnout, na jaké straně bude stát?
Zvonění narůstalo a byl to vysoce položený hlasitý vyčerpávající tón, který jsem nemohl ignorovat.
Nechávám právě sebe sama spadnout do jeho pasti znovu, jen aby mě nechytil? Nebo bych mohl stabilně stát na svých nohou?
Zakroutil jsem hlavou na Harryho, než jsem utekl do svého pokoje a odhodil svůj kufr z postele.
Udělal jsem tohle správně nebo špatně?
***
Ahoj! :) 860 slov, ale tahle kapitola se mi překládala strašně špatně a myslím, že je to z toho textu i znát, ale absolutně jsem nevěděla, jak přeložit některé úseky aby to dávalo smysl. Takže jo :D Zasloužím si komentáře? :D ^-^ Love you all. xx
ČTEŠ
Worthless (Czech Translation) Larry ✔️
Fanfiction* Varování - sebepoškozování, sebevražedné myšlenky, porucha příjmu potravy, možná smrt. Čtete na vlastní nebezpečí. * Možná kdybychom mysleli předtím, než bychom začali lidem říkat, že jsou bezcenní, ušetřili bychom nějaké životy. Možná, že jste ud...
