Vločka jménem Eva- štěstí, které spadlo z nebe

Každá láska jednou končí...

Sedíme společně na zasněženém kopci a pozorujeme nádherný západ slunce. Jeho odraz lze zahlédnout i v čerstvĕ napadaném sněhu, jež vypadá jako miliardy úlomků drahokamu. Nádhera... Zima je u konce své vlády, přišel čas loučení. Navzdory všemu, co jsem pro Evu udělal, se budeme muset rozloučit. Vyplní se přesně to, čeho jsem se obával a na co poukazovala i ona sama. Totiž, že spolu nemůžeme být věčně. Tušil jsem, že to tak je, nikdy by mě ovšem nenapadlo, že tato chvíle nadejde tak brzy. Teď, když je Eva téměř na odchodu, jen stěží zadržuji slzy. Má můj život bez ní ještě vůbec nějaký smysl? Líbáme se v posledních paprscích zapadajícího žhnoucího kotouče, objímáme se. "Proč nemůžeš zůstat?" ptám se již snad po sté. "Jsem vločka, Alane, vločka, ne člověk. S posledním dnem zimy se rozplynu, a i kdyby ne, nemohla bych tě milovat a zároveň žít. Láska zahřívá, dříve nebo později bych stejně roztála. Takhle to bude lepší. Pro oba." Dva smutné úsměvy, poslední záblesky světla... Eva se ztrácí v šeru. Stále však svírám její dlaně. "Kdy máš být doma?" "Do rána..." odpovídám s úsměvem. "... ale i kdyby ne, zůstal bych tady s tebou až do konce..." "Jéžiši, ty seš tak sladkej!" "A ty tak nádherná." Přestože už není vidět na krok, Eviny blankytné oči svítí do tmy. Copak není hřích nechat odejít někoho tak úžasného?! Naše rty se setkávají v jednom z posledních polibků. Ještě chvíli sedíme a hledíme si do blyštivých očí. Přejeme si, aby tento den nikdy neskončil. Bohužel, všechno má svůj čas... Odbíjí půlnoc. Odmítám Evu opustit, přestože mě o to žádá. Vím, že ve svém nitru je ráda, že jsem tady s ní. Svírám ji v objetí, cítím, jak se mi pod rukama pomalu rozplývá v mlhu. "Nebolí to?" ptám se poněkud naivně. "Vůbec ne, láska k tobě mě nikdy nebude bolet." Poslední pohled do jejich safírových očí, poslední nádech, naposledy bijí naše srdce vedle sebe. Poslední polibek... Když otevírám oči, je pryč. Je pryč a s ní i naděje na lepší život. Už se nesnažím zadržovat slzy. Tečou mi proudem a přidávají se k rozbahněné půdě. Jen v dáli na okamžik zachytím útržek odrazu měsíce. Je to vločka. Poslední vločka padající tmou. Je tak jiná, tak jedinečná... je to Eva. Vznáší se lehce z oblohy stejně jako v den, kdy jsem ji potkal. Zvolna se snáší na mou ruku a taje, mizí stejně jako veškeré naděje na život s ní.