Stál před svým věrným služebníkem, který kdysi udal své přátele. Jemu. Velkému lordu Voldemortovi, který je oba zabil, zkoušel i Harryho a měl smůlu.
Ustup, ty hloupá...
Nenene, z této vzpomínky měl pořád pocit neschopnosti a cítil se trapně.
Měl ale i jiné, na které schválně vzpomínal. Bez ustání jej provázel dojem, že na něco zapomněl, něco udělal špatně... A proto neustále oživoval staré vzpomínky, chtíce najít co nejvíc chyb a poučit se z nich. Druhá chyba by byla katastrofální...
Měj jich více, ale o drtivé většině věděl jen on.
Například tuhle, když ještě úplně nechápal kroky soupeře při jednom souboji....
,,Expelliarmus!"
,,Protego!"
,,Rictumsempra!"
Tom vykryl jeho kletbu a vzápětí vyslal až moc silné "Mdloby na tebe!".
,,Jak se OPOVAŽUJEŠ?!"
Teprve pak mu došlo, že by měl svou až neúměrně velkou magickou moc spíše skrývat.
,,Omlouvám se. Enervate." Chlapec s vlasy barvy celozrnného pečiva se okamžitě probral.
,,Tome... Jsi velmi mocný. Velmi. Můžeme od tebe očekávat velké věci." Profesor Cruight obdivně zíral na svého oblíbeného studenta, který vynikal snad ve všem.
To možná nebylo tak hrozné.
Procházel hrad. Jakožto primus to byla jeho povinnost. Šel ještě s jednou dívkou, ale jak to bývá zvykem, na obchůzkách se vždycky vybraní dělí a každý prochází polovinu hradu.
Tom přejel jedny schody tmavýma očima. Následně se zastavil. Z jedné učebny uslyšel tlumené hlasy. Potichu se přikradl ke dveřím.
,,Miluju ho. Ale on... Je krásný, mocný, ale... Chladný. Ne, ledový, jako kus ledu. Nemá žádnou společnost, a evidentně ani po ní netouží, ale já po jeho tolik..."
,,Jak si právě řekla, Nathaly, po žádné společnosti evidentně netouží. Po žádné. Nepřijme tě. Je necitlivý. S nikým se nebaví. On není pro tebe."
,,Ale s lektvarem lásky..."
,,Riddle není blbec. Nevypije to. Co si jako myslíš? 'Tome, ahoj, moc tě miluju, ale ty asi ne, buď tak hodný a přijmi ode mě pití, určitě máš žízeň', on to vypije a láska navždy? Už ti někdo řekl, že jsi naivní?"
,,To je jedno! Prostě to uvař!" Dívka poslední větu zařvala tak nahlas, že to muselo být slyšet až nakonec této chodby, která patřila k nejdelším na hradě.
Tom najednou nečekaně otevřel dveře. Uvnitř uviděl zmijozelskou primusku a nějakého chlapce, který byl k jeho překvapení z Nebelvíru. Vyrazilo mu to dech, navenek ale nic nedal znát.
,,Ty nevíš, že se špínou se Zmijozel nebaví? Jsme primusové. Zmijozel k nám vzhlíží. Děláš nám špatný obrázek. Pět bodů dolů."
V tom se ozval onen chlapec.
,,Jste namyšlení. Ona tě miluje! Myslíte si, že když jste čisto -"
,,Silencio! Dvacet bodů dolů plus dalších dvacet za nedovolené potulování. Zmiz, nebo to bude za sto!"
Chlapec se otočil a rozběhl směr Nebelvírská společenská místnost.
,,Tome..." Riddle se však jen otočil a pokračoval v obchůzce.
Od té doby začal nenávidět lásku ještě víc. Co všechno dokáže láska, dohnala tu holku až ke špíně, říkal si vždycky.
Měl jich ale ještě víc.
Procházel hradem. Na konci chodby, po níž šel, stáli dva studenti a skláněli se nad něčím.
,,Další útok! Další útok!" Tom přišel blíž. Na zemi ležela nějaká dívka se světle hnědými vlasy, vypadala na šestnáct. Na hábitu byl vyšit znak Mrzimoru. V tom zaslechli kroky. Otočili se. Po schodech scházel Albus Brumbál.
,,Další útok! Další! Zase! Už zase!" ječel jeden z těch studentů.
,,Uklidněte se, McBerry, a odneste ho na ošetřovnu."
Hoši odešli. Profesor Brumbál zůstal s Tomem sám.
,,Opravdu mi nechcete něco říct?"
,,Ne, pane profesore."
Tom se potom okamžitě otočil a odešel na kolej. V hlavě mu hučelo. Nikdo nesměl zjistit, že komnatu otevřel on.
Následující část si pamatoval, ale tam chyba nebyla. Nebo přece...? Ne, ten trouba mu ve válce binec neudělá.
V tom si vzpomněl na chybu, kterou udělal při výrobě viteálů.
,,Imperio!" Hokey se okamžitě zamlžily oči. Teď jej bude poslouchat. Vytáhl lahvičku s jeden a podal ji skřítce.
,,Nalij to tam!" šeptem na ni řval pokyny, zatímco Hebziba něco hledala. Skřítka tam nalila bez odporu jed.
,,A tohke jí podáš!" Rychle schoval hůlku, protože Hebziba to evidentně našla. Nasadil milý výraz a čekal.
Tady taky byla chyba. Kdyby Hebzibu zabil přímo, tak mi potom nemusel chodit až do Malého Visánku. Na druhou stranu kdyby ji zabil rovnou, přišlo by se na to. Svým způsobem to byla dobrá chyba. A díky této chybě nechybě se pomstil otci, což jej uspokojovalo. Chyby jsou občas k užitku, umějí bezbolestně vyřešit téměř jakýkoli problém.
Zdar, Smetánka soutěž zkrátila. Toto je poslední příběhová část.
