BTS in DANGER

Jimin

Vylidněnou ulicí se ozývaly naše hlasy a především smích, kterým jsme ani jeden nešetřili.

„To byl tak super večer. Jsem ráda, že jsi mě nakonec přemluvil a šla jsem." Usmála se Jess a jemně do mě drkla svým malým loktem.

„A to bylo průpovídek." Protočil jsem očima a drknutí jí vrátil.

Zrovna jsme mířili z domu našich společných přátel, kde jsme dneska večer měli sraz. Jeden z nich totiž zítra odjíždí na dlouhou dobu pryč a pozval nás na takovou menší rozlučku. Někteří se rozhodli tam přespat, no já se upřímně těšil do své vlastní postele. Pak taky, Jess tam spát nechtěla a já ji nechtěl nechat jít samotnou domů, když to ještě k tomu máme stejným směrem.

„Davida moc neznám, nechtěla jsem se tam vtírat." Vysvětlila.

„Ale ostatní jo, a navíc tě pozval." Zavrtěl jsem hlavou. Holky všechno moc řeší a ona nebyla výjimka. Jsme nejlepší přátelé, co si pamatuju, no tohle je jedna z vlastností, co nikdy nepochopím. Ještě, že jsem tu já.

Pro sebe jsem se pousmál, a pak se na chvíli zahleděl na její obličej z profilu. Byla noc a tma, takže jsem viděl jen to, co mi umožňovaly pouliční lampy. I to mi ale stačilo, abych se zamyslel nad tím, jak je moje kamarádka vlastně krásná. Mám ji rád už dlouho a kluci si mě za to docela dobírají... no zatím jsem nedostal odvahu. S jinými holkami takový problém nemám, jenže ona byla speciální. Hodně pro mě znamenala a já to nechtěl pokazit. Bojím se, že mi to zkrátka opětovat nebude, a pak to mezi námi bude divné. Nechci ji ztratit.

Z přemýšlení mě vyrušil hrozný kravál, jako když se něco rozbilo.

Jess se polekala a chytila mě za ruku. Překvapeně jsem se podíval na naše spojené dlaně, ale nijak to nekomentoval.

„Neboj se, to byl asi jen nějaký bezdomovec." Zhodnotil jsem situaci, když jsem za námi uviděl jen chlápka v odrbaném oblečení, který se opile plantal.

Viděl jsem na ni, jak si oddechla. Doufal jsem, že dojdeme domů co nejdříve. Ne, že bych se bál, ale tohle místo jsem nikdy neměl moc rád. Čtvrť, kde oba bydlíme sice lidé nazývají sídlištěm papalášů, což není zrovna nejpříjemnější pojmenování, no je tam bezpečno.

„Někdo k nám jde." Zašeptala vylekaně a znovu mě potáhla.

„Pojď, jdeme." Viděl jsem je taky. Mohli být jako my, mohli zkrátka jít z nějaké akce, no neměl jsem z nich dobrý pocit. Její ruku jsem pevně stisknul, a pak zahnul do nejbližší uličky. Při nejhorším si to trošku obejdeme.

Jenže sotva jsme tam odbočili, další stáli před námi.

Bylo zle.

Cítil jsem v kostech, že se něco špatného stane a chtěl jsem utéct. Jakmile jsem ale znovu změnil směr s tím, že se vrátíme, už nebylo kam.

Stáli tam taky.

Nestihl jsem udělat vůbec nic. Slyšel jsem Jess jak křičí moje jméno, a pak mě pohltila tma.

*

„Ugh." Zanaříkal jsem tiše. Tak šíleně mě bolela hlava. Cítil jsem se dezorientovaný a trvalo mi abnormálně dlouho, než jsem byl schopný zaostřit. Když se mi to ale povedlo a byl jsem také schopný uvědomit si, kde se nacházím, zjistil jsem, že se nemůžu pohnout. Zatáhnul jsem, ale tenký provaz se mi vryl akorát hlouběji do kůže.

„Kluk je vzhůru." Slyšel jsem někoho volat, a pak se konečně zaměřil na chlápka, který stál přede mnou. Několikrát jsem zamrkal, protože mi přišlo neuvěřitelné, že se to právě teď děje. To je nějaký vtip? Připravil na mě nějaký z mých přátel blbý joke? A kde je vlastně Jess?!