Halucinogenogeze

Jednoho halucinogenního večera

Navštivíl jsem svou starou, zkřadlou, nemohoucí a ke všemu moc moc slepou babičku, tak moc slepou, že nedohlídla jinam než do budoucna. Jediné, co jí zbývalo v životě byl její prasopes VII. Všechny předchozí ukrmila k smrti. Byla to vždy jen otázka času. Na oběd mi přichystala syrový bizonní mozeček. Řekněme, že se mi potom uplně sliny tolik nesbýhali, tak jsem slušně odmítl:,, Babičko, babičko má jediná stará. Omluv mne, zda-li tě urazím, však tvůj pokrm neochutnám. Necítím se nejlépe" babička s důrazem odpověděla:,, TY HAJZLE MALEJ! KOUKEJ TO SNIST! SE S TIM DĚLÁM OD NEVIDIM DO NEVIDIM A TY SI TADY BUDEŠ VYMÝŠLET!" Konsternovaný jsem s klidem ze sebe vydal:,, Nuže dobrá, babičko. Dám si trošičku" babička se odmlčela a zlověstným pohledem na mne civěla. Pustil jsem se do jidla. Popadl nůž do jedné ruky, vidličku do druhé. Zabodl vidličku hrotem do slizkého mozečku a ukrojil si krajíc, který mi následovně vůlí mou přistál v ústech.
Začala se mi motat hlava. Vše bylo jakoby rozdvojené až roztrojené a velmi rozmazané. V úších mi hráli indiánské pořeky a před očima symfonie ostří. Babička uchopila dvou metrový sekáček s hroty všude okolo a se šibalský úsměvěm s vypláznutým jazykem až po bradu se blížílá vstříc své oběti a já se bližil blíž vstříc svému osudu. Nože putovali s ní a smáli se hlasitě. Olizovali se a vzájemně brousili. Tušil jsem, co přijde. Moje šance byly takřka mizivé. Vzal jsem tedy svižně buvolí mozeček z talíře a hryzl do něj s ústami otevřenými jak zívající lev. Hryzal jsem dál a dál a mé vnímaní se náhle přesunolo do jiných sfér. Cítil jsem teplo a chlad zárovéň. Viděl jsem smrt a život ve stejnou chvíli. Slyšel jsem ticho a ruch v tentýž moment.
Babička, která již skoro dopochodovala ke mě, se roztýkala cestou. Z jejího těla se vytvářela duhovitá kaše a z ní povstávali kapky ke stropu. Odvrátil jsem svůj zrak směrem k východu, avšak tam nyní stála 201 centimetrová kreatura v podobě pudlího minotaura. V mžiku letu se na mne vypružila a zakousla se do mého levého boku. Stříkal ze mě javorový syrup s nádechem kvalitního kečupu. Syrup tvořil hutnou konzistenci, kečup ostře pronikající barvu.
Využil jsem proudění fontány života z mého těla ve svůj prospěch. Pomocí myšlenek a halucinací jsem jej přetvořil ve výr vedoucí do neznámena s tajuplným tajemstvím jak červí díra. Obklopil jsem tím teď už spíše prasotaura než-li prasopsa kolem a polapil jej v jejích peřejích. Prasotaur nevěřil svým chlupům. Byl svírán tíhou výru a pomalu se smrkával do neznáma. Mezitím po mně lítaly kapky smrti vydávané od rozprclé želatiny na zemi. Tvarovala se do různých podob, jakožto finální zvolila formu smrti. Pomaličku jakoby kapavým tempem se z ní tvořil černy závoj s narůstajícím hlubinným stínem. Všem kapkám jsem se zvládal bděle výhýbat navzdory poškození levoboku jakože kobyla ho má malý, já neměl skoro žádný. Kapky mi svištěli kolem očí jak neonová záře večer na matějský. Vyčerpávalo mě to, proto po několika vteřinách jsem již nezaostřoval a ztrácel pozornost. Má dřívě nemouhoucí babička teď rozpráhla paže jako orel, co se chystá k odletu a z černoty závoje se po mně najednou rozlítl vějíř těchto kapek. V očích mi naskočila hrůza a ja jen čelil své záhubě. Kapka mě bodla. Do obou nohou, levého ramena a zbytek o mě jen zavadil nebo kolem mne prolítl dál. Byl jsem přišpendlen k zemi. Tyto kapky s dotykem mého těla mne kudly s takovou grácií bolesti jak kdyby mne bodlo nerozměrně enormní sršní žihadlo napuštěné ostny. Blíže jsem se na kapky podíval. Byly na mě nasáklý a sály mi duši. Tvářily se spokojeně ba i se usmívaly. V tu chvíli mi to došlo. Nebyly to kapky, avšak dlouhé kuchyňské nože, které v mém vidění se jevily jakožto pouhu pouhé tělesa kapaliny. Nebyl jsem schopen vstát ze země. Mou jedinou schopností v tuto chvíli bylo jen pozorovat svou cestu do podsvětí. Smrt se ke mně bližila jak Cháron, co již byl plně připraven mě převést do věčných lovišť. Věděl jsem, že nemám šanci se jakkoliv branit. Vzprušil sem tedy své smysly, zatížil nervové signály a vytáhl si přes sebevětší nechuť nože z nohou. Osvobození. Pocit lekhosti, však zátéžě zárověň. Smrt už byla blíž než licous. Z nože zabudnutém v levém rameni jsem se nestíhal odprostit . Nebral jsem zřetel. Stín údolí mlh a srabu mi ochlazoval paty. Musel jsem zasáhnout. Celý své tělo jsem mrštně a hbitě převážil na druhou stranu k rozotočénému víru neznáma. Levá ruka k nedispozici. Celé své tělo jsme začal svižnými krůčky šoupat do víru. Nabralo mne to a hltalo do sebe. Smrt-ka napřáhla svůj zkostnatělý úd a prsty se mne téměř dotýkala. Na poslední chvíli jsem byl avšak vcucnut spolu s tím, že nůž zabodnutý v levém ramení mi projel skrz na skrz celou rukou a to přimo středem, tudíž jsem najednou neměl ruce dvě nýbrž tři. Hodina smrti odbila zle pro smrt. S tou jsem se seznámil až mnohem později. Teď mě čekala ta práva stezka. To pravé snové. Zmrzlina s horkými malinami mi byla blíž, než kdy jindy. Akorát, že já byl ta horká malina a prostředí kolem mne tou zmrzlinou, která mne agresivně zužovala chladem, neúprosně bodala a starala se o mé nepohodlí. Kolem mne se blýštilo prázdno. Ticho. Tma. Chlad. Zkrátka prázdnota. Nic. Ale né takové to nic, které vy si představujete. Žádná nekonečná černěň. Nic na nicotě černého nebylo. Tohle nic nemělo ani barvu, ani světlo ale ani tmu, ani konec ale ani začátek. Pustá pustota, ve které jsem plachtil jak embrio v břichu. V tutu chvíli mě měla přepadnout panická hrůza. Měl jsem se psychycky pomátnout, ale halucinogeny z buvolího mozečku nadále působily a to po celý čas. Pociťoval jsem na sobě, že nikdy již normální, střizlivý pocit nezažiji. Mé celé já i s třetí rukou se náchazelo ve stavu jakési nepoznané euforie. Projížděla mi tělěm obří energie a vnímal jsem každou žilku, každý nerf. Veděl jsem, že tohle pro mě teď bude životem. Šance dostat se zpatky nohama na zem se prohlubovala do neodvratné dáli. Můj stav mysli se neměnil. Cítil jsem se jak Obelix, když jako malý se vykoupal v kotli druidského elixíru. Po celý svůj život z něj dýchalá jej energie. Hodiny jsem rozjímal a dumal nad všemi existencionálními tématy. Ztracen v neztracenu, ve stavu beztíže se vyvýjim ze svého ebrionálniho stavu a rozpínám končetiny. Jak člověk odpočivající po naročném dni se rozprostře po posteli, jsem já teď byl v tom stejném rozpoložení. Zkoušel jsem sklapnout ruce k sobě. Pomalu ale jistě se to stalo možným. Zkoušel jsem to samé s nohama a Ulalá! Povedlo se. Chvilka cvičeni mi stačila k tomu, abych zjistil, že se v tomto prostoru dokážu pohybovat přesně tak, jako bych se rozmáčel ve vodě. Otočil jsem svým tělem tak, abych se dostal do pozice plaveckého stylu - prsa. Nebylo to pro mě nic náročného. V této pozici jsem sklopil ruce k sobě, nohy v podobě žabáka taktéž a silným, pomalým pohybem jsem je rozjížděl od sebe a rozrážel hlavou vlny jak kladivoun...
k sobě, od sebe, k sobě, od sebe a plaval jsem. Plaval jsem bezdůvodu, plaval jsem s myšlenkou toho, že můžu něco objevit, plaval jsem proto, že jsem neměl co jiného dělat... Musíš plavat! Znělo mi v uších. Zvuk však nebyl vydáván mou hlavou, ale vycházel z neprázdna. Z éteru, ze všech stran jakoby v kruhu. Můj cíl zněl jasně. K sobě, od sebe, k sobě, od sebe. Připadal jsem ji jako půlec putujíc na dně nejhlubšího oceánu, tak malinký tvor v takovém nekonečnu. Svitla mi naděje. V dáli daleké jsem něco spatřil. Jevilo se mi tohle něco jako piťerná tečička, kterou při přimření víčka je takřka nemožné zahlédnout.
Blížil jsem se blíž a blíž. S piťerné tečičky se začala stávat poměrná tečička, z poměrné tečičky piťerná tečka a z piťerné tečky poměrná tečka, až jsem dorazil k detailnímu pohledu na tento objekt. Leželo tam lehce nahnilé, suché, rozpadavé, bezvláčné tělo s chlupy ježicí semi tak moc až byly vypichovaný ze své domoviny a skončily ve tvaru nitě oddělené putujíci na všechny strany. Nakoukl jsem ještě blíže. S mým čirým překvapením zde levitoval babiččin prasopes v podobě minotaura. Vypadal vyhubleji a vyhábleji než předtím. Musel v tomto prostředí pobývat mnohem déle. Vzhledem k jeho rozpoložení jsem natipoval, že do takového stavu by se mohl dostat pouze po několika letech. Neměl vůbec šanci jej najít, ale našel jsem, i přesto jak nereálné jest se to zvěstilo, ale co v tu to chvíli je vůbec reálné či nerealné? Nelze posoudit. Šance již nečiří nadějí, vírou, životem nýbrž zoufalstvím, bezvěrstvím a mezistředem mezi meze smrti a života. Tlačila se na mne smrt, přesto mne nevábila, vlnila se všude kolem mne, to mě nezamrzelo. Má smysluprázdná angaže dalé žít se neodčerpávala pozitivem neboť negativitou a všeho hnusného a znechucující ho. Pohánělo mne to enormněji, než-li cokoliv kdy jindy...
Mou touhou rozšiřujicí se jak nádor objevovat dosud neobjevéné a za jejíž hranici jsem se útápěl jak ve skvostné utopii.  Upřeně s zvýšeným objemem mých zorniček jsem hloubal ve využití tohoto po ne až tak dlouhé době radostného pro mě setkání ( nerad, bych podstupoval další boj). Zasnil jsem se a rovzpomínal se nad průběhem mírumilovné večeře u babičky. Požití buvolího mozečku ze mne vyštavilo veškeré přehledy o realitě.  Narazil jsem na idei, která proplouvala v mém temeni. Pozřít toto stvoření a absorbovat jeho svět.
Shýbaly se mi sliny. Naklonil jsem se co nejblíž prasotaurova těla. Ruce jsem ponořil do břicha této bytosti a s tlakem a sílou se z mých tří manipulujicích údů staly hroty šípů, které proráželi masem lehce jak jehla látkou. Prodřel jsem se kůží, k masu až k orgánům. Nejdříve jsem ochutnal ledviny. Slupnul je celé jak tyčící špagetu. Dále přišel na řadu žaludek. Z toho jsem měl mírně vředy. Dále srdce, z toho mé tělo začalo bušit, plíce, z nichž se můj korpus naplňoval.. Hlubinoval jsem dál a dál napříč všemi tajemstvími, které jsem vnímal silněji než zkušený chirurg. Barvy a tvary - vše jiné. Poznal jsem vše jen díky svým nabytím znalostem z oboru anatomie. Dorazil jsem na špičku vrcholce. Ponořil jsem se do hlavy tentokrát né do své. Přes míchu jsem nahmatal mozek. Ten zaujmul místo zlatýho hřebu večera. Velikost přišla vzhledem k mému očekávání velmi zklamující. Mozek jedna ku jedné vypadal a předevšeji měřil stejně jak plod vlašského ořechu. Jednohubka podobné struktury jak hubka ale spíše jednomozka v tomto připadě, se zapojila do hostiny jakožto dezert. Sladký avšak nebyl. Spíše jsem necítil moc výraznou či aromatickou chuť. Bylo to jako jíst hlemýždě. Slizké, kluzké a rychle mým jícnem projeté. Se stykem se žaludečními štávami, to se mnou započalo dělat věci. Nahle mnou projela zeleň. Konečně se mohl můj nos nabažit nějaké vůně. Všude kolem bylo cítit mechu a jehličnanů. Žilami mi nyní proudil plevel a stonky. Vyextraktoval jsem ze všeho to nejvíc, co ze všeho mi mohlo znevšednit již tak nevšední bez všeho život. Vzkvétal jsem k výšinám a přitom upřeně vzhlížel nad hlavu jak pohled při přijmání hlasu z nebe. Celá krajina se vybarvovala...