Sherlock: Hra nekončí

Kapitola jedenáctá

Sherlock věděl, že víc informací z malé Sophie již nedostane. Když ji chtěl předat policii, která by ji dopravila domů, odmítala se ho pustit. Takovou situaci ještě nezažil a sám nevěděl, jak ji přemluvit. Nakonec vše zachránil John, který navrhl, že pojedou tedy domů s ní. Při cestě zpátky na Baker Street Sherlock tušil, že to ono záhadné jméno bude velmi důležité a prakticky klíčové k celému případu. Mohlo by jim dost pomoci.

Domů dorazili snad až kolem druhé hodiny ráno, kdy všichni již dávno spali. Sherlock jako by si to snad ani neuvědomoval a tak mu musel John důrazně připomenout ještě před tím, než šli po schodech do jejich bytu, aby se hlavně choval tiše. John automaticky zahnul ke dveřím, které vedly do kuchyně. Byl vyřízený a těšil se, až si půjde lehnout do postele. Těšil se neskutečně na to, až se natáhne a celé jeho tělo se konečně uvolní a odpočine si po tak hektickém dni. Zmizel ve své ložnici, kde ze sebe tiše shodil oblečení a ještě se podíval na svou malou spící dceru. Povzdechl si nad tím, že se nemůže nad její postýlkou sklánět i s Mary.

Sherlock vstoupil dveřmi, které vedly do obývacího pokoje, a zavřel je za sebou. Sundal si sako, které hodil na židli a až teprve pak si povšiml spící postavy na jejich pohovce. Úplně na Kristin zapomněl. Rozhodl se, že je naprosto zbytečné ji budit. Zašel do své ložnice, odkud přinesl deku. Ještě než ji opatrně přikryl, spatřil v její ruce rozečtenou jednu z jeho knih. Opatrně ji vymanil z její uvolněné ruky a položil na stůl. Zanechal ji takto klidně odpočívat.

Kristin se nad ránem začínala probouzet z tvrdého spánku. Ještě stále se zavřenými víčky zaslechla tiché ťukání s největší pravděpodobností do klávesnice podle zvuku, který se ozýval a následně tiché usrknutí nějaké tekutiny. V jednu chvíli se vyděsila, protože se přece měla nacházet v bytě sama. Od Olivera odešla a tak ji neměl kdo budit. Když však otevřela oči, začínalo jí docházet, že není ve svém novém domově. Tenhle byt byl cizí. Rozespalé jí vše pomaleji docházelo, mozek se musel zase nastartovat. S největší pravděpodobností tady usnula, když hlídala malou Rosamund. U stolu viděla sedět Sherlocka za počítačem, to on byl zdrojem oněch zvuků. Po pravé straně měl hrnek s kávou, dle vůně, která se linula celým pokojem.

Obrátila se na záda a protáhla se. Pohovka to byla pohodlná, ovšem na celovečerní spánek naprosto nepraktická.

„Dobré ráno," ozval se Sherlock, který krátce vzhlédl od počítače. Kristin se na něj podívala a pousmála se.

„Dobré ráno. Vůbec si nepamatuju, že bych tady usnula. Čtu si a čtu a najednou nevím," pověděla rozespalým hlasem.

„Mimochodem, velmi dobrou knihu," pousmál se Sherlock sebevědomě. Ještě aby nebyla, když patřila jemu.

„Jo, byla docela zajímavá," usmála se Kristin. Nechtělo se jí ještě zvedat, přesto se posadila a vsedě se ještě protáhla a ruce natahovala až ke stropu. „V kolik jste se vlastně včera vrátili?" zeptala se po chvíli.

„Přibližně kolem druhé ráno," odpověděl Sherlock a sledoval ji.

„A vyřešili jste případ?" složila nohy do tureckého sedu pod dekou.

„Ani zdaleka. Sophii Collinsovou jsme sice úspěšně zachránili, ale bylo to jen rozptýlení. Odvedení pozornosti od skutečného případu." Vysypal ze sebe Sherlock rychle a zamyslel se nad tím.

„No ty si s tím určitě poradíš," snažila se jej Kristin trochu povzbudit a poté se konečně zvedla z pohovky, deku složila a přehodila přes jeho opěradlo. „Jejda pardon. Už to tykání beru nějak automaticky," zarazila se po chvíli.

„Nevadí. Myslím, že to tak bude nejpohodlnější." Řekl Sherlock.

V momentě, co Kristin vstala, spatřila svůj odraz naproti v zrcadle, které viselo nad krbem. Vlasy měla spánkem mírně rozcuchané a řasenku trochu rozmazanou kolem očí.