Horrortale (Pozastaveno)

Koza za dveřmi

Když kytka opět zmizela v zemi, rozhodla jsem se, že to tady proskoumám. Zvedla jsem se tedy ze studeného sněhu a šla najít cestu. Chvíli jsem bloudila mezi suchymi stromy. Po chvilce bloudění jsem došla k nějakým dveřím obmotaným kořeny. Všimla jsem si malé škvírky mezi dveřmi a tak jsem skrz ni nakoukla dovnitř. Byla tam tma a hrozně to tam zapáchalo po skaženém mase. Zaťukala jsem tedy. Možná že by tam mohl ještě někdo být.
Přiložila jsem ucho ke dveřím a uslyšela kulhavé kroky.
"A-ahoj děvče."
Ozval se hlas. Zněl velmi slabě a vyděšeně.
"Ahoj. Kdopak jsi?"
Zeptala jsem se.
"J-já jsem Toriel. Kdysi mě zde u-uvěznily."
Řekla.
"To je smutné. A kvůli čemu tě tu uvěznily?"
"To není důležité."
Řekla a povzdechla si.
"Je to tak dávno co se mnou někdo takhle byl. Byla bych velmi ráda, kdybys ty kořeny odstranila. Uděláš to pro mě prosím?"
Chvíli jsem přemýšlela a pak jsem se pokusila ty kořeny odstranit. Nešlo to.
"Ty kořeny jsou tam napevno."
Řekla jsem.
"Jdu najít věc, kterou bych to mohla rozvázat. Hned budu spět."
Řekla jsem a odešla. Hledala jsem pod každým kamenem nebo za každým křovím, ale nic jsem nenašla. Potom jsem zahlédla ležet nůžky v červeně zbarveném sněhu. Popadla jsem je a zase hledala cestu k Toriel. Když jsem ji našla tak jsem viděla skrz škvíru jak se usmála.
"Jsem ráda že si se vrátila."
Řekla Toriel.
"Teď rychle odstraň ty hloupé kořeny prosím."
Rozevřela jsem nůžky a začala stříhat kořeny. Pár z nich mě šlehlo do obličeje a já cítila, jak mi stékají pramínky krve po tvářích. Když už jsem rozstríhala polovinu kořenů, tak se pootevřely dveře.
"Jen pokracuj, už to skoro je."
Řekla Toriel. Pokračovala jsem tedy dál. Když už jsem ty kořeny rozstříhala, Toriel ke mě přišla a vzala nůžky do ruky. Potom je položila vedle me a objala mě.
"Děkuji ti."
Řekla.
"Že tě můžu zabít."
Popadla nůžky a vrazila mi je do zad. Poslední co jsem slyšela, byl její šílený smích. Potom jsem se opět probrala ve sněhu.