Okenice

Konec

Nechce se mi věřit, že jsem se dožil rána. Venku je světlo. Zřejmě jsem opravdu na chvíli usnul, ani nevím jak. Dívám se na plachtu v okně a skutečně je vyrvaná, tak jak si to pamatuji z předešlé noci. Nevidím na ní ale krvavý otisk dlaně, který tam určitě má žena zanechala. Viděl jsem ho. Začínám si potvrzovat vlastní diagnózu – opravdu jsem se zbláznil. Vidím věci, které neexistují. A může za to má nepřiznaná vina a to, že si nedokážu odpustit, co jsem svým činem způsobil. Včera určitě zase jenom foukal vítr a zrůda, kterou jsem viděl, byla jen výplodem mé fantazie. Nesnesu déle takové sebetrýznění. Jedu k doktorovi Vaillancourtovi.

Opouštím dům a při cestě přes nádvoří na mě zvídavě hledí sousedé snad ze všech oken. Jestli mne včera v noci slyšeli křičet hrůzou, musí si myslet, že jsem se dočista zbláznil. Jen se dobře podívejte. Možná, že mě vidíte naposledy.

V nemocnici přijíždím k výtahu a stále přemýšlím, co chci vlastně doktorovi Vaillancourtovi sdělit. Přiznat se? To nevím. Snad jej požádat o pomoc. Třeba mi poradí, co způsobuje mé halucinace, a předepíše mi nějaké léky. Buď jak buď, jsem tak vyčerpán a dezorientován, že opravdu potřebuji pomoc.

Výtah se otevírá a já strnu hrůzou. Ve výtahu vidím stát svůj přelud, mou ženu s křivýma rukama i nohama, v zakrvácené modrobílé košili a trpitelským výrazem ve tváři. Hledí na mě a nehnutě stojí. Nějaký lékař vedle mě na mě nechápavě zírá. „Chcete pomoct do výtahu?", ptá se a nabízí, že mne do výtahu zatlačí. Polknu a tiše špitnu: „Ne, není třeba." Najíždím do výtahu a přeludu si nevšímám. Ona není pravá. Určitě není. Jen mi je krajně nepříjemné, že stojí přímo za mnou. Chvěju se strachy a na místě se rozpláču. Lékař se ke mně skloní a ptá se, zda mi může pomoci. Ne, nikdo mi nemůže pomoci! Ona tu je všude se mnou, protože se musím přiznat! Bože, musím vypadat jako úplný blázen. Přijíždíme do pátého patra a já jedu co nejrychleji pryč od výtahu, honem k doktorovi Vaillancourtovi. Neohlížím se, zda to jde za mnou, prostě peláším co nejrychleji pryč.

Čekárna je naštěstí prázdná a doktor mne okamžitě přijímá. Přijíždím do ordinace – za stolem sedí věčně usmívající se doktor Vaillancourt. Za ním stojí má žena, balancuje na zlámaných nohách a kymácí se. Krev se jí dere z pusy a stále na mne hledí s rukou nataženou před sebou, výhružně na mne ukazujíc prstem.

„Tak, jak se Vám daří? Událo se něco od té doby, co jsme se neviděli?" ptá se mne hned na úvod doktor. Musí vidět, že jsem silně rozrušen, přesto se mne ptá poměrně nenaléhavě. Nezmůžu se na slovo. Dívám se stále na ni, ne na doktora. Doktor se pozastaví nad mým nepřítomným výrazem a ohlédne se za sebe. S podivem se podívá zpátky na mě. „Copak? Něco tam vidíte?" Jsem opravdu jako šílený. Ano, samozřejmě, že tam něco vidím! Něco, co mi posledních pár týdnů nedá spát! Doktor se culí a čeká na mou odpověď. Změří si mě pohledem a něco si zapíše do svých poznámek. V duchu se nutím vydat ze sebe hlásku, říct, proč jsem dnes přišel. Ale nenacházím odvahu se veřejně přiznat k něčemu tak ohavnému, jako je vražda. Hnusil bych se sám sobě, kdybych to vyslovil nahlas, a doznal se k tomu, že jsem svou ženu zabil. Bojím se, že trest mne stihne tak jako tak. Ať už v podobě vězení, sebevraždy, nebo pomsty mé mrtvé ženy. Ne, nedokážu to říct. Příliš se bojím následků doznání. Jít do vězení by byla veřejná ostuda. Tiše trpět a trestat se až do smrti výčitkami svědomí, to je boj, který povedu sám a v tajnosti.

Odcházím od doktora Vaillancourta. Nezlobil se, že jsem mu nic neřekl. Chápavě pokynul hlavou a rozloučil se se mnou. Uvidíme, jak dlouho tento svůj boj vydržím, než jej znovu vyhledám. Opouštím čekárnu, když v tom znovu vidím ji. Vypadá to, že se mou bude nadosmrti úplně všude, ne jen u mě doma, když se snažím usnout. Dělám, že ji nevidím a projíždím čekárnou ke dveřím. Vyjíždím na chodbu nemocnice, a je tam znovu. Je všude, kam se podívám. Stojí, civí a ukazuje na mě prstem. Možná jsem nezaplatil životem, ale brzy mne připraví o duševní zdraví, mrcha!

Jedu rychle k výtahu a snažím se před svým démonem utéct. Ujíždím s vozíkem tak rychle jak se jen dá. Kdykoli zvednu oči, mám ji zase před sebou. Před tím se snad ani nedá utéct. Spěchám k výtahu, který je plný lidí a vidím, že se už zavírá. Muž ve výtahu mne vidí a honem mačká tlačítko pro otevření dveří, ale už je pozdě. Přijíždím ke dveřím výtahu a ty se mi zavřou přímo před nosem. Sešroubovanýma nohama narážím přímo do plechových dveří. Bolestí zakřičím, až se všichni na chodbě ohlédnou. A za tohle všechno můžeš ty, ty čubko jedna! Vzteky narážím vozíkem do dveří výtahu a opakovaně do nich bourám, v naději, že se mi výtah ještě otevře. Dveře výtahu se otevírají a já se je honem snažím rozrazit, abych svému přeludu co nejrychleji ujel, když v tom se přední kola mého vozíku propadnou a třicet čísel dolů. Leknutím se podívám pod sebe – přímo přede mnou je otevřená výtahová šachta. Vozík už je příliš nakloněn a nedokážu vycouvat. Mé počínání sledují kolemjdoucí, kteří mi spěchají na pomoc. Už je pozdě. Tvář mé mrtvé ženy se na mě strnule šklebí, vozíček se propadá ještě níž a já se řítím na dno výtahové šachty.

Vyhrála. Dostala mě.