37. This Pain...

271 9 0
                                    

ĎÁBELSKÝCH 666 SLOV

Překvapila mě má poloha. Neseděla jsem na židli, ale ležela na vypolstrovaném železném lehátku. Okolo bylo šero. Zdálo se, že se už nenacházím ve vlhkém sklepě. Při každém polknutí mi z hrdla vystřelila nehorázná bolest. Když jsem pohla rukama, měla jsem je jak jsem čekala připoutané koženými řemeny. V místnosti nebyly žádná okna a jediné dveře se nacházeli za mojí hlavou. Teda v to jsem aspoň doufala, protože jsem za svou hlavu neviděla. Žárovka mi nad hlavou zablikala. Nevěděla jsem co si mám myslet. Co mi asi tak chtěli udělat? Možná jsem se také bála, co přijde další. Neměla jsem ponětí čeho je schopnej.

Zanedlouho si to do místnosti přikráčel s jakousi krabičkou. Nešlo odhadnout co v ní bylo. Po stranách měla dírky. Nechtěla jsem myslet na to nejhorší, proto jsem odvrátila hlavu a zadívala se do stropu. Muž si zatím přitáhul kovový stolek, který nechal stát u mých nohou a položil na něj krabičku.

,,Co to je?" podívala jsem se na něj a zpět na krabičku. Nepřítomně se usmál a dál si nandaval rukavice. Srdce už se mi začalo probouzet a mě se zdálo, že ho musel slyšet i on. Pozorně jsem ho pozorovala.

,,Přinesl jsem ti společnost." prohodil jako by se nic nedělo. Svezl si lehátko níž a vzal do ruky injekční stříkačku. Začala jsem sebou vrtět a trhat rukama i nohama.

,,NE! Teď se nehýbej, ať se trefim." sama jsem se proklínala, proč jsem nenechala toho škubání. Položil stříkačku a chytl mi do ruky bradu.

,,Přestaň!" vykřikl, přičemž mi prsknul do obličeje. Využil situaci a když jsem se na něj dívala, vpíchl mi obsah stříkačky do břicha. Cítilajsem úlevný pocit a když jsem se chtěla začít znovu vrtět, moje tělo se ani nepohnulo. Tušila jsem že mi dal oslabovač svalů.

,,Ano, správně." zašklebil se a odepnul mé ruce. Cítila jsem jeho ruce, které mi svlékali mé oblečení. Nemohla jsem dělat nic, jen se nechat omámená svlékat. Zůstala jsem před ním ležet nahá.

,,Pořád stejně krásná." zasněně se podrbal na bradě. Zvedl mě a nesl mě pryč. Vyšel z místnosti a zašel do dveří přímo proti tim, z kterých jsme vyšli. Uprostřed místnosti stálo něco jako skleněné akvárium. Položil mě do něho a svázal mi ruce a nohy k sobě. Chtěla jsem na něho vykřiknout co to dělá, ale moje pusa vypověděla službu. Nechal mě v místnosti samotnou. Ticho, rozlíhající se v místnosti bylo strašidelně depresivní. Uslyšela jsem zvuk přijíždějícího vozíku, který drncal přes spáry na podlaze. Přivezl dobrých pár tich samých krabic s dírkami po stranách. Začala jsem cítit, jak účinky látky, kterou do mě vstřikl začaly polevovat. Zavřel dveře a přešel až ke mě.

,,Užij si společnost." pohladil mě po tváři.

,,Jako společnost?" stihla jsem se zeptat, než na mě začal z krabic sypat nejrůznější hmyz. Chtěla jsem se zvednout, ale účinky pořád ješte dočista nevyprchaly. Než jsem se stačila nadát, víko se nademnou zavřelo a brouci a housenky se začali rozlézat po mé kůži. Začala jsem sebou házet ze strany na stranu. To, že brouci musí byt při nejmenším jedovatí jsem si začala uvědomovat až v té chvíli, kdy se smáčklí brouci začali zakusovat do mé kůže. Jedno kousnutí, nebo vstříknutí jedu do těla by nebylo tak hrozné, ale tucet takových bolelo jako čert. Nedokázala jsem je ze sebe dostat, svázané ruce mi v tom bránily. Vydala jsem z hrdla žalostné zaječení, které se odrazilo od stěn. Brouci mi přelezli z těla na hlavu, kde si našli místo v mých vlasech. Ať jsem mlátila hlavou jak jsem chtěla, ničemu to nepomáhalo. Ucítila jsem štiplavé bodnutí v mém uchu a v nose mi šimralo pod jejich chlupatými nožičkami. Můj řev se nesl místností a chodbou. Musel ho slyšet každý v budově. Uvědomovala jsem si, že jsem se mu svěřila se svou fobií z hmyzu. Nevím jak dlouho mě tam plánoval ještě nechat, ale po neskutečné době jsem už nevnímala štípaní, ani šimrání nožiček na, i v mém těle. Nechala jsem bolest, aby si semnou dělala co chtěla. Podvolila jsem se.

My old life is gone (CZ)Kde žijí příběhy. Začni objevovat