Les Nešeptá

24. Oběť

Alie se už dokázala sama postavit a tak si občas s vypětím sil protáhla nohy krátkou procházkou kolem ohniště. Už je to deset dnů co naposledy viděla Williama. Naléhala na Rhezu aby jí pomohl dostat se do skalního města. Z jejich rozhovoru vyšlo najevo, že o lidech skrývajících se tam toho ví opravdu hodně, jejich zvyky, kolik jich tam je a další podrobnosti, až to Alie zarazilo. Rheza se choval zvláštně, většinu času ale byl na lovu, nebo prostě v lese a vracel se jen a na noc.

Musela neustále myslet na Williama, musí mu nějak pomoct. Až na večer přijde Rheza, znova ho poprosí, jestli by ji nedovedl k družině. Potřebuje, aby se o tom, kde je Will dozvěděli a dostali ho pryč. Jediné, co celý den měla na starosti, byl oheň, musela ho udržovat tak aby odehnal zvířata, ale aby nebyl moc velký a nepřilákal nechtěnou pozornost lidí. Když Rheza přišel, nesl králíka, už staženého a připraveného na opékání. Poslední tři dny Alie dostávala kromě kaše i maso. Rheza se o ní staral dobře, velmi pečlivě jí obvazoval každý večer ránu, aby se do ní nedostala špína. Když jí obvazoval, vždycky říkal proč a co je potřeba udělat aby se to rychle hojilo a aby rána zůstala čistá. Alie to hrozně zajímalo, ptala se na všechno a Rheza odpovídal. To byl čas, kdy toho napovídali nejvíc. Dnes ale Alie odbočila od jejich obvyklého rozhovoru.

„ Potřebuju se dostat do Vlčí rokliny. Musíme zachránit Williama."

„ Už jsem ti říkal, že to ještě nejde. Willa mají vojáci na hradě. Ty uděláš sotva pár kroků, a chceš po mě pochod na celý den."

Takže jsou jen den daleko.

„ Ale já tu nemůžu zůstat a nic nedělat."

„ Naopak tu musíš zůstat a nic nedělat, nebo si potrháš stehy a vykrvácíš."

„ Tak jim prosím doruč zprávu."

„ Oni to vědí."

„ Jak ty víš, že to vědí?"

„ Vím to."

Alie přistoupila na jeho hru.

„ A co dalšího víš? Je v pořádku, chystají se pro něj?"

„ Je na hradě, který obsadil Richard. Drží ho ve vězení, ale je naživu. Poslali tam nějakou holku, vypadá docela schopně."

Alie podle Rhezova uznalého výrazu „docela schopně" usoudila, že jde o nejlepší ze všech, co zná, o Veru. Hned se jí ulehčilo, Vera nenechá Willa umřít.

„ Kdy pro něj půjdou."

„ Nepůjdou. Je jich málo a Richard má svůj hrad střežený líp než ... no to je jedno." nedokončil svojí větu Rheza.

„ Jak dlouho tu budu?"

„ Než budeš schopná chodit a nehekat u toho."

„ Kdy to bude?"

„ Ty mu chceš vážně pomoct, co?"

Alie už zeď v hlase vibrovala úzkost a zároveň vztek, který se pracně snažila schovat. Jen vyhrkla: „ Chci."

„ Miluješ ho?"

Alie polkla, zatím to nikdy neřekla a bála se, že když to řekne, něco se změní. Cítila strašnou nejistotu, ale potom si vzpomněla na Willovu náruč. Je to on, nikdo jiný. Jsou to oni dva, spolu a to nezmění žádné slovo. Už jistým hlasem řekla: „ Miluju ho."

Jakmile to slyšela, ze svých úst, věděla, že je to pravda. Naplnilo jí to štěstím, ale čím víc cítila lásku, tím víc ji drtil strach.

Rheza natáhl pomalu vzduch do plic a ještě pomaleji vydechl.

„Dobře, lež klidně a slib mi, že nebudeš jančit."

Alie jeho poslední věta trochu zmátla. Ještě víc zneklidněla, když jí sundal obvazy a dlaně obou rukou položil na její ránu.

„Co..."

„ Lež a nemluv."

Kůže pod jeho rukama ji začala svědit. Dívala se na jeho soustředěný výraz. Když dlaně odkryl, zbyla po ráně jen jizva. Potom se celé jeho tělo schoulilo samo do sebe, i přes svou mohutnost vypadal najednou slabý. Alie se posadila, rukama přejela po tenké jizvě na svém těle. S otevřenou pusou hleděla na třesoucí se tělo. Konečně se vzpamatovala a sklonila se k němu.

„ Co se stalo? Je ti něco? Co mám dělat!"

„ To bude dobrý. Až se vzpamatuju, musíme si promluvit."

„ dobře."

Alie Rhezu uložila, zabalila ho do druhé kožešiny a donesla mu vodu. Na jazyku měla milion otázek, ale viděla, že Rheza je na pokraji svých sil. Lehla kousek od něj, aby mu byla nablízku, kdyby něco potřeboval. Tak jako byl vždy on jí.

Ještě pootevřel oči a zachraptěl: „ Ne, že v noci utečeš, za tím tvým. Slibuju, že se k němu dostaneme."

„ Neuteču, ráno si promluvíme."

Alie počkala, než zavřel oči a začal pravidelně oddechovat, potom se otočila a také usnula. Přes všechny otázky ji hřála poslední Rhezova věta Slibuju, že se k němu dostaneme. byla to její jiskřička naděje. Teď mohla věřit tomu, že ho zase bude objímat, že budou spolu.

Ráda bych znala váš názor, takže každý komentář vítám. Chci oděkovat za všechny hvězdičky, moc to pro mě znamená.

Anne