CROSSROAD |One Direction cz|

He and his „original" idea

„Co Thajsko?“ Navrhla mamka. „Tsunami.“ Namítla jsem. „Austrálie?“ „Pavouci.“ Zamračila se a věnovala mi vyčítavý pohled. „V každé zemi mají něco nepříznivého.“ Ušklíbla jsem se. „Jenže ty neumíš plavat a nesnášíš pavouky. Takže se v Thajsku utopíš a v Austrálii nevylezeš z hotelu, což by ti stejně bylo k ničemu, protože ta zákeřná, smrtelně jedovatá stvoření se dostanou všude.“ Obhájila jsem své důvody zamítnutí obou míst. „Tak co navrhuješ?“ Pokrčila jsem rameny. „Mě je to více méně jedno, já s vámi na líbánky nepojedu.“ Namítla jsem a mamka jen protočila oči, tohle gesto pochytila ode mě. „Karibik.“ Doporučila jsem ji, zvedla se od stolu a zamířila do svého pokoje. Ještě pořád jsem neměla vymalováno, nedokázala jsem se k tomu dokopat. Od setkání s Niallem uběhly už tři dny a já nenašla odvahu na to, mu zavolat. S blížící se svatbou, která se měla konat už za týden, jsem se cítila čím dál tím víc mizerně. Potřebovala jsem se něčím zaměstnat, přestat na všechno myslet. Pohled mi padl na kolečkové brusle, ležící u mé postele.

„Jdeš někam?“ Zastavila mě mamka v předsíni. Zapnula jsem si poslední přezku na bruslích a přikývla. „Pomůžeš mi prosím?“ Natáhla jsem k ní ruce a nechala se vytáhnout na nohy. „Hlavně dávej pozor.“ V rychlosti jsem ji políbila na tvář a bez helmy či chráničů vyjela na kamennou cestičku, vedoucí k brance. Bez problémů jsem dojela až ke Starbucks a bez váhání zamířila dovnitř. Během pár minut už jsem seděla u stolku a popíjela latte. Myšlenky se mi v tu chvíli zatoulaly k Niallovi. Kdyby nechtěl, abych mu volala, nedával by mi přeci svoje číslo. „Ahoj.“ Polekaně jsem sebou škubla a otočila se za jemným, dívčím hlasem. U mého stolku postávala drobná, černovláska s temně modrýma očima. Její tvář mi byla povědomá, určitě už jsem ji někde viděla. „Chtěla bych se ti jen omluvit. Chovali jsme se hnusně.“ Zašeptala a sklopila hlavu. „Ty jsi kamarádka Brooklin.“ Uvědomila jsem si a ona jen přikývla. „Je mi to líto. Neměla jsem tu jen tak stát a nechat ji, aby ti bezdůvodně vyhrožovala.“ Mávla jsem rukou a věnovala ji přátelský úsměv. „Nech to být. Nechceš se posadit?“ Nabídla jsem ji. Zdvihla hlavu, nejistě se pousmála a posadila se naproti mně. „Jak se jmenuješ?“ Zajímala jsem se. „Ruby.“ Odpověděla mi a já nedokázala pochopit, jak někdo jako Ruby, mohl skončit v partě s Jokereme, nepovedenou Barbie a Brooklin. „Proč se s nimi kamarádíš?“ Nadzvedla jsem obočí. „Jiné kamarádky nemám, nikdy jsem nebyla zrovna oblíbená a když mě holky vzali k sobě, byla jsem ráda, že konečně někam patřím.“ Zamumlala. „To je mi líto.“ Ani Ruby neměla očividně jednoduchý život. „Máš brusle?“ Vylétlo ze mě, aniž bych si uvědomila, co říkám. „Mám.“ Přikývla. „Co si jít zítra zabruslit?“ Navrhla jsem. Zářivě se usmála a nadšeně přikývla. „To by bylo super!“ Souhlasila. Ještě chvíli jsem si s Ruby povídala a dozvěděla se něco málo o ní a jejím životě. Už několik let se věnovala tanci, měla mladší sestru a její matka pracovala jako cukrářka. Táta ji umřel, když byla malá a s jinými příbuznými se nestýkala. Ve škole neměla, až na Brooklin a spol, žádné kamarády ani s nikým nechodila, ale podle jejích slov se s tím už smířila. Před odchodem mi napsala svoje číslo a já slíbila, že se jí zítra ozvu a vyrazíme se.

Vyšla jsem před Starbucks a zachmuřeně pohlédla na potemnělou oblohu. Nepochybovala jsem o tom, že bude pršet. „Z ledu na beton?“ Otočila jsem se zvukem jeho hlasu a široce se na Nialla usmála. „Nemůžu za to, že tu nemáte led.“ Pokrčila jsem rameny. „Máme stadion.“ Namítl. „Který ovšem nevyhovuje mým potřebám.“ Povzdechla jsem. „Takže je to pravda?“ „Co konkrétně máš na mysli?“ Nadzvedla jsem obočí. „Že jsi skončila s krasobruslením.“ Zamračila jsem se. „Měl by jsi přestat číst ty dívčí časopisy.“ Ušklíbl se. „Slyšel jsem to v televizi.“ „Na dívčím kanále?“ Protočil oči. „Na sportovním kanále.“ Opravil mě. „Jsi si jistý?“ Zaúpěl a usmál se. „Změna tématu, prosím.“ Přikývla jsem a čekala s čím se vytasí. „Proč jsi nezavolala?“ Na vymýšlení výmluv jsem nikdy nebyla moc dobrá, proto jsem jen vyhýbavě pokrčila rameny. „Zapomenu na to, když se mnou půjdeš na večeři.“ Usmál se šibalsky. „Vážně pane Horane? Večeře? Nejsi tedy zrovna tvůrčí.“ Rýpla jsem si. „Víš o tom, že tobě je strašně těžký se zavděčit? Naše ledy ti nevyhovují, večeře očividně taky ne, co přijde dál?“ Nahodila jsem otrávený výraz a Niall se pobaveně uculil. „Večeře bude fajn.“ Přikývla jsem. „Nando's?“ „Jak originální.“ Vrhl po mě vražedný pohled a já mu věnovala kouzelný úsměv. „Bude mi potěšením, navštívit s tebou Nando's, kde jsem byla už snad stokrát.“ Mrkla jsem na něj. „Jsi zlá.“ Obvinil mě. „Nějakou novinku by jsi pro mě neměl?“ Strčil si ruce do kapes a zhoupl se na patách. „Možná jednu.“ Připustil. „A povíš mi ji?“ „Ne, protože jsi na mě zlá.“ Zavrtěl hlavou a ušklíbl se. „V osm u Nando's.“ Mrkl na mě, zamával mi a zmizel ve Starbucks.