Blacková

16. BELLA VS SIRIUS

"Dobré ráno," rozlehl se místností příjemný chraplavý hlas patřící Nebelvírskému brankáři.
Rychle jsem vystřelila do sedu a rozhlížela se po prázdné společence, ve které pospával stále stočený v klubíčku Sirius, vedle něj Rem a v křesle vedle nich James s Lily v náručí.
"Dobré, Johny," pousmála jsem se, než můj pohled sjel na obvazy na mých rukou.
Woodův pohled následoval ten můj a lehce začal odvazovat narůžovělé obvazy.
Sledovala jsem své poraněné ruce, na kterých se vyjímaly rozlehlé jizvy. Pomalu jsem pohnula prsty, ale moje kůže byla stále ztuhlá.
"Zahojilo se to nádherně," zašeptal Wood a lehce přejel po mých jizvách na dlaních. Když jsem konečně odtrhla oči od svých dlaní, setkala jsem se s nádhernýma hnědýma očima.
"Myslím, že už si umíš představit, proč zrovna nemusím svou rodinu," zašeptala jsem a přetáhla si přes ramena deku.
"Proč ti to teta provedla?"
"Ona není moje teta," zakroutila jsem hlavou. "Stoupla jsem si mezi Siriuse a její hůlku. Zuřila a dokonce ho vypálila z rodokmenu. Hrozná ženská."
"To mě mrzí," vydechl soucitně Johny.
"Co se zatím dělo ve škole?"
"Bylas pryč jeden den," zakroutil hlavou a pohodlně se opřel.
"To snad vadí?"

Pondělní ráno. Moje nejhorší noční můra.
"Blacková!" zaslechla jsem za sebou nepříjemný pištivý hlas, který jsem s přehledem ignorovala. "Okamžitě se zastav, ty malá krvezrádkyně!"
Rámus na chodbě ihned ustal, v očekávání další rodiné hádky.
"Co chceš, Bellatrix?" otočila jsem se na patě a stanula tváří v tvář těm pološíleným očím.
"Promluvme si," zavrčela a mračila se na mě.
"My dvě nemáme o čem mluvit," zakroutila jsem hlavou a ona mě chytila za paži, když jsem chtěla odejít. "Jestli chceš mluvit o Lestrangovi tak na to nemám ani trochu náladu."
"Myslím to vážně," zavrčela a já se jí vysmekla.
Rozhodila jsem rukama. "Tak mluv."
Přiblížila se ke mně a mezi staženými rty procedila: "Opovaž se udělat stejnou hloupost jako krvezrádce. Od tebe se očekává kladná odpověď."
"Nech si zdát," zamračila jsem se a rychlým krokem jsem se začala vzdalovat. Stejně jsem ale cítila její vražedný pohled na svých zádech.

Sedla jsem si ke stolu za Tichošlápkem a natáhla se pro kakao. "Chtějí, abych se stala smrtijedem."
"Čekal jsem to," zašeptal zpátky.
"Mám strach, že mi udělají to samé, co mému otci," přiznala jsem mu a napila se z poháru, který mi do té doby zakrýval rty.
"Ty nejsi jako tvůj otec," odporoval ihned. "Jsi statečná a budeš si stát za svým."
"Jeho taky zlomili," zašeptala jsem a pozorně si prohlížela osoby u Nebelvírského stolu. Alice a Franka, kteří si vyměňovali sladké starostlivé pohledy, Marlene, která nad snídaní usínala, Lily vedle ní, která se učila společně s Dorcas, Jamese, neustále se snažícího zaujmout rusovlásčinu pozornost, Rema, který kroutil hlavou nad jeho dětinským chováním a nakonec jsem pohledem sjela i na Johna, který právě něco řešil s kluky od nás z ročníku.
"Ale on neměl mě, neměl tolik přátel a lidí, které by miloval. Neměl nikoho, kdo by ho držel nad hladinou. Neměl nikoho, koho by miloval víc než vlastní život," vysvětlil mi potichu a jeho bouřkový pohled se zastavil u Wooda. "Máš tady spoustu lidí, kteří tě prostě nenechají jen tak propadnout zlu."
"Jak jsi to zjistil?" zašeptala jsem a sklopila pohled k lívancům přede mnou.
"Vidím, jak se na něj díváš. Jak on se dívá na tebe. Tohle já poznám," ušklíbl se, zatímco ze sebe dělal znalce.
"Nesmíme se nechat," ukončila jsem rychle to téma, než jsem utekla na hodinu.

Brzký listopad se pomalu přehoupl v prosinec a na Bradavickou školu čar a kouzel se snášely drobné sněhové vločky, díky kterým majestátní hrad vypadal, jakoby byl pokrytý bílou cukrovou vatou. V Nebelvírské společenské místnosti bylo velmi rušno a každý - včertně malé hnědooké černovlásky, která po boku svých nejlepšejších přátel, jenž už šestým rokem považovala za svou rodinu - postával u nevelké nástěnky, na které přibylo nové oznámení napsané černým inkoustem. Ozdobný nadpis vysvětloval rozruch v místnosti. VÁNOČNÍ PLES.